Hra U snědeného krámu promlouvá k současnosti

Inscenaci hry U SNĚDENÉHO KRÁMU, kterou podle románu Ignáta Herrmanna adaptoval Tomáš Syrovátka, uvedla v režii Josefa Doležala KS Aréna na malé scéně zvané Komůrka. (Když do ní divák vstoupí, tak má pocit, jako by se tímto sálem -vybaveným obyčejnými židlemi a umožňujícím důvěrný kontakt publika s herci- divadlo vracelo ke svým počátkům v nynější Staré Aréně.) Tento pozapomenutý naturalistický román, do něhož vložil začínající autor své trýznivé zážitky učně v krámu krutého majitele, vzbudil pozornost autora úpravy. A to povahou ústřední postavy Martina Žemly, který mu svou nepraktickou dobrotou a důvěřivou vstřícností připomněl literární postavy, jako byl Dostojevského Idiot či Cervantesův Don Quijote. Ve své adaptaci však původní popisný naturalismus režisér nahradil groteskní nadsázkou, aby oslovil současné publikum. Pokrytectví a prospěchářství charakterizující nejen zachycenou dobu tu ovšem zůstalo. Premiéra se uskutečnila 4. března.

Hraje se na scéně Martina Šimka připomínající krám s pulty rozdělenými uprostřed, vzadu je bočními reflektory nasvícený prostor znázorňující také o patra nad nimi situovaný byt Šustrových, jevišti vévodí pytel brazilské kávy, později těch pytlů ještě přibude. Kostýmy Lindy Holubové jsou současné, jediný Žemla se vyjímá ve slušivém šedém obleku, ostatní jsou v šatech zvýrazňujících jejich charakter. Hudba Martina Šimka občas hlasitě dokresluje dění. Dialogy jsou kromě dějové linky doplněny Žemlovou samomluvou, v níž vzpomíná na krušná učňovská léta a zasněně i zoufale komentuje svou momentální situaci, do které se odsoudil svou nerozhodnou slabostí.

Jestliže Herrmannův román naturalisticky líčí zašlý svět 80.let 19.století, pak jej připomíná ovzduší výstižně obsazeného Fričova filmu z roku 1933. Vévodí mu Vlasta Burian v jediné dramatické roli své kariéry jako rytmistr Kyllian, zatímco Žemla Františka Smolíka je ukázkový naivní dobrák a Nedošinská je prohnaná Šustrová. Později ještě přibylo rozhlasové provedení roku 1958 s Josefem Bekem jako Žemlou a Jaroslavem Marvanem jako Kyllianem.

Současná adaptace je ovšem jiná. Soustředěná na kupce Žemlu, který se „udělal pro sebe“ a otevírá svůj krám, přitom se zasněně těší na zákazníky, k nimž bude úslužný a nebude je šidit. Ač to tak nevidí, je realita kolem úplně jiná…. Důraz položil režisér do hereckých etud zvýrazněných groteskní nadsázkou. Zatímco Vlastimil Burda vykresluje svého Martina Žemlu jako jemného člověka, důvěřivého idealistu, který sebou měří i ostatní, neschopného jakékoli obrany před dotěrami a vyžírkami, jsou ostatní postaveni proti němu. Jen Dana Fialková, j.h. jako rázná posluhovačka Randová se mu snaží otevřít oči, ale marně.

Vemlouvavý veterán Kyllian Marka Cisovského se tváří jako bodrý přítel, ale z tvárného obličeje a modulovaného hlasu mu čiší faleš a zkaženost alkoholika a intrikána, lije do sebe štamprle a místo placení dělá čárky na stěnu. Tereza Cisovská jako vdova Šustrová se kolem Žemly točí, hlučně a sladce vemlouvá a nastrkuje mu svou dceru Pavlínu, aby měla z krámu zboží zdarma. Berenika Anna Mikeschová j.h. se v roli její dcery tváří otráveně, ale umí se s matkou ostře pohádat, nakonec přistoupí i na manželství s roztouženým Žemlou. Zato se po svatbě bez ostychu sblíží s bývalým poručíkem Plagwitzem ztělesněným Janem Chudým. A tak Žemlovy potíže a dluhy narůstají až do jeho zoufalého konce.

Režisér soustřeďuje dění do výrazných obrazů, z nichž utkví takřka nahá matka se síťkou na hlavě hádající se s dcerou, nebo jak všichni čtyři, Kyllian, Pavlína, Žemla a Šustrová sedí frontálně před diváky a každý zaraženě mlčí a čeká, až dojde na vyznání lásky, nebo jak žravá Šustrová ohryzává květinu na Žemlově saku a pak hltá a téměř se dusí zákuskem, nebo jak čerstvě vdaná Pavlína s ledovým klidem a odporem odmítá Žemlu, nebo třeba závěrečné sezení pozůstalých bilancujících události za sraženým pultem. A takových obrazů tu bylo víc.

Hostující režisér spolu s herci KS Aréna vytvořili působivou adaptaci románu U SNĚDENÉHO KRÁMU, v níž s groteskní nadsázkou a tragickým vyzněním odhalují stále aktuální ničivou hamižnost a vypočítavost, jimiž je společnost prorostlá. Na tuto inscenaci divák dlouho nezapomene.

                                                                                                                                 Milan Líčka, i-divadlo.cz