Aréna bude páchat dramatické hříšky Antona Pavloviče

Už 22. října 2022 nás čeká premiéra čechovovské tragikomedie Tohle není Višňový sad. Sám Anton Pavlovič žádnou hru, která by se odkazovala k jeho poslednímu dramatickému veledílu, samozřejmě nenapsal, a to ani v jakémsi věšteckém prozření přímo pro Arénu.

Ještě než však napsal svoje neslavnější celovečerní hry, se kterými se naše divadlo už v minulosti úspěšně popasovalo, věnoval se Čechov neméně úspěšně jednoaktovkám. Svou ranou tvorbu v jednom dopise označil slovy: „Natropil jsem též nějaké hříšky jakožto dramatik, avšak nikoli příliš velké.“ Náš dvorní dramatik a kmenový dramaturg Tomáš Vůjtek se v návalu inspirace rozhodl spáchat také takový dramatický hříšek a jal se Čechovovy aktovky, které můžeme znát pod názvy Medvěd, Námluvy a Labutí píseň, nejen nově přeložit, ale rovnou adaptovat do nového celistvého tvaru.

K čechovovskému hřešení jsme povolali dalšího mnohaletého obdivovatele Antona Pavloviče, bývalého ředitele Činohry Slovenského národního divadla, režiséra Romana Poláka. Ten se se všemi Čechovovými celovečerními hrami vypořádal již v minulosti: „Když jsem v Martině před pěti lety režíroval Višňový sad, měl jsem za to, že už jsem s Čechovem skončil. Jenže pak přišla Aréna s nabídkou těchto tří aktovek, a to mě překvapilo, protože co se asi dá v jednoaktovkách říct víc než v jeho velkých hrách? Jenže ten celek, do kterého to spojil dramaturg Tomáš Vůjtek, mě něčím šíleně dráždil. Nejspíš proto, že jsem nejdřív vůbec nevěděl, co s tím.“

Největšího přepracování doznala benefiční hříčka Labutí píseň. Zatímco u Čechova se odcházející herec Světlovidov rozvzpomíná na své největší shakespearovské role, ve Vůjtkově úpravě se jedná o pravého čechovovského herce, který dle vlastního mínění rozuměl postavám ruského klasika skoro stejně dobře jako jejich autor (a dost možná i o něco lépe). Dát sbohem prknům, která znamenají svět, je pro někoho, kdo na nich strávil celý život, prakticky nemožné, a tak Světlovidov odmítá opustit jeviště, dokud si s ním jeho kolegové nepřehrají alespoň Medvěda a Námluvy, když už vějičkám v podobě výstupů z celovečerních her velkého klasika trpělivě odolávají.

„Přestože jsou aktovky spojené do jednoho provázaného celku, každá z nich si říká o unikátní přístup, pokud jde o žánr i o styl herectví. Labutí píseň, která to celé rámuje, je vlastně one man show člověka, který si chce dokázat, že zvládne zahrát úplně všechno, i když je to svým způsobem klaun. Medvěd nabízí velice zajímavý vztahový konflikt dvou absolutně charakterově odlišných bytostí, které jsou přes veškeré rozdíly schopné najít si k sobě cestu. A to, že jsou tohoto souladu přese všechno schopny, je vlastně nádherné. No a Námluvy, ty na jednu stranu hercům nabízejí možnost se vyřádit a vytvářet komické figurky, ale zároveň je pod touhle klauniádou téma, které – bohužel – vystihuje naši současnou realitu: dokud budou lidé trvat na své vlastní pravdě a na tom, že jenom ta jejich pravda je ta jediná správná, tak i když se k sobě budou chtít dostat sebevíc, ta jejich dogmatická neústupnost je dovede jedině ke konci, ke konfliktu a ke smrti. Je až neuvěřitelné, jak tahle Čechovova zdánlivá hříčka promlouvá o světě, v němž momentálně žijeme,“ přibližuje režisér Roman Polák.

Zatímco Medvěd i Námluvy se na českých jevištích objevovaly poměrně pravidelně, o Labutí písni už to neplatí. Přitom sám Čechov ji s hrdostí označoval za „nejkratší drama na celém světě“ a chlubil se, že ji napsal za pouhou hodinu a pět minut, a za klíčovou ji považuje i dramaturg Tomáš Vůjtek: „Právě Labutí píseň dodává naší inscenaci hořký podtón, který nás na Čechovovi vždycky bavil především. Ať už je to díky úvahám o smyslu života stráveného v divadle, nebo té až groteskní neschopnosti rozloučení, kterou důvěrně známe třeba z Višňového sadu. Také proto se na něj v názvu odkazujeme.“

V hlavní roli vytrvale neodcházejícího herce Světlovidova se představí Vladislav Georgiev, kterému v jeho divadelních reminiscencích budou vypomáhat Renáta Klemensová, jakožto tajemná femme fatale s označením „Ta druhá“, a Milan Cimerák coby zoufale bezbranný nápověda Nikita.

Anton Pavlovič Čechov, Tomáš Vůjtek: Tohle není Višňový sad
Divadlo je past. Není z něj úniku.

Překlad a úprava Tomáš Vůjtek Režie Roman Polák Dramaturgie Tomáš Vůjtek Scéna Roman Polák Kostýmy Katarína Hollá
Hrají Vladislav Georgiev, Renáta Klemensová a Milan Cimerák

Veřejná generálka 21. října 2022 od 11.00
Premiéra 22. října 2022 od 18.30
Nejbližší reprízy 24. října 2022 od 18.30, 30. října 2022 od 17.00 a 21. listopadu 2022 od 18.30