Ivan Pinkava-Robert V. Novák / Divadelní plakát

výstava fotografií

16.09.2020 -31.12.2020

Ivan Pinkava ( 1961, Náchod) je český fotograf.

V letech 1977 – 1981 studoval Střední průmyslovou školu grafickou v Praze, pak od roku 1982 do roku 1986 studoval obor Umělecká fotografie na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. V roce 1989 spolu s fotografy Pavlem Baňkou, Jaroslavem Benešem, Janem Ságlem, Jaroslavem Bártou a Josefem Mouchou založili Prague House of Photography (PHP) - Pražský dům fotografie. Na konci 90. let 20. století byl dva roky předsedou správní rady PHP. V období 2005 – 2007 působil jako vedoucí pedagog fotografického ateliéru na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Věnuje se volné fotografii.

Ivan Pinkava si během takřka třiceti let vytvořil vlastní, svébytný vizuální jazyk, který lze ztotožnit s jeho vlastním uvažováním o světě. Figury a zátiší se v jeho díle prolínají, jsou aktualizovaným zrcadlením hlubších myšlenkových procesů navázaných na řeč tradiční západní kultury. Autor cíleně vstupuje do známých ikonografických situací, aby je – někde nepatrně, jinde radikálně – pozměnil, zpřeházel, přejmenoval, vyprázdnil, zastřel nebo jim dal vyniknout v jiném osvětlení. Za dějinnými kulisami nachází cosi společného, platného pro současnost i budoucnost – předobrazy lidské nejistoty pramenící z vlastní tělesné pomíjivosti.

 

Robert V. Novák (1962) je vyučený litograf, grafickou úpravou tiskovin se začal zabývat až po roce 1989. Jako tvůrce vizuálního stylu nebo konkrétních projektů grafického designu spolupracoval s řadou významných kulturních institucí a nakladatelství (Divadlo Archa, Galerie hlavního města Prahy, Galerie Rudolfinum, Galerie Langhans, Moravská galerie v Brně, Dům umění města Brna, Dům umění Ostrava, Západočeská galerie v Plzni, Torst a další). 

Před několika lety vzbudil rozruch reklamní kampaní brněnského Národního divadla, která na plakátech neukázala umělce, ale techniky, hudebníky z orchestru, uvaděčky nebo diváky. Jedna z Novákových posledních velkých prací se váže k opernímu festivalu Janáček Brno, navrhl jeho celkový vizuální styl. Letošní výtvarný kabát festivalu vychází z prvků a ornamentiky moravských lidových krojů.

 

Rozhovor s fotografem Ivanem Pinkavou

Komorní scéna Aréna připravuje ve spolupráci s Fotografickou galerií Fiducia druhou ze série tematických výstav divadelních plakátů. Tentokrát vystavené plakáty společně vytvořili Ivan Pinkava – významný představitel současné fotografie a Robert V. Novák – grafik a oceňovaný autor vizuálních prezentací kulturních institucí jako je Letní filmová škola v Uherském Hradišti nebo ostravská GVUO. Ivan Pinkava, který na vernisáž výstavy ve středu 16. září přijede osobně, pro nás zodpověděl několik otázek o divadelním plakátu.

Jste autorem fotografií pro několik sérií divadelních plakátů. Jak spolu fotografie a divadlo komunikuje?

Trochu Vaší otázce nerozumím, jak ji myslíte. Zajímá Vás skutečně vztah fotografie jako takové a divadla jako umělecké formy nebo vztah divadla coby zadavatele směrem k fotografovi?

Pokud máte na mysli to první, tak se přiznám, že jako tvůrce plakátu se tímto vlastně nezabývám, protože by to bylo spíše kontraproduktivní. Je to otázka pro tzv. divadelní fotografy, tedy autory, kteří fotografují divadelní představení a podílí se tak do jisté míry i na jeho interpretaci.

Pokud máte na mysli to druhé, tak to je samozřejmě otázka pro mne klíčová. Jednak z ní vyplývá, zda vůbec chci s divadlem spolupracovat a pak určuje mou svobodu práce, což je pro mne klíčové.

 

Sám se věnujete volné tvorbě. Jsou zadání Národního divadla Brno a Jihočeského divadla nějak omezující? Například činohra Národního divadla Praha počítá s tím, že bude na plakátu inscenace vždy někdo z herců. Je při takovém zadání dostatek prostoru pro vlastní invenci?

Musím říct, že v obou divadlech jsem si vydobyl poměrně značnou autonomii. Předpokládá to samozřejmě pochopení a velkorysost na straně divadla a také respekt na mé straně. To znamená, že i přes značnou svobodu si stále uvědomuji, že se jedná o reklamu svého druhu, která musí naplňovat svůj cíl, tedy informovat a přilákat diváka, prodávat představení a podílet se na vizuálním jazyku celého divadla. To není vůbec jednoduchý cíl při vícesouborovém divadle, které plní svou veřejnoprávní službu. Zjednodušeně řečeno musíte oslovit diváky cca od 15 do 90 let, snažit se o současný vizuální jazyk, který preferuje víc mladší, tedy dnešní a budoucí generaci návštěvníků, a přitom je to jazyk srozumitelný a zábavný i pro generaci výrazně starší. Současně hledáte ještě průnik vizuálního řešení pro balet, činohru a operu, abyste podpořil značku instituce, že se skutečně jedná o jednu a též instituci. V Brně je to ještě složité i tím, že NDB reprezentují tři různé divadelní domy, a zvláště na počátku mé spolupráce NDB velmi řešilo, jak tuto identitu podpořit. To byl rozdíl oproti spolupráci s Jihočeským divadlem, kde jsem pracoval výhradně pro činohru.

Aby situace nebyla jednoduchá, plakáty vznikají často s velkým předstihem, převážně v době, kdy nemáte k dispozici kostýmy, neexistuje scéna a občas dokonce ani není dokončená představa o celém řešení inscenace. Tedy v podstatě se trefujete do budoucí interpretace. Čímž chci také říct, že u většiny plakátů nejde tolik o práci okolo fotografování, což je už jen radost, ale to nejtěžší je zvolit a nalézt prostředí, určit řešení kostýmů, výběr vhodných modelů, částečně nebo zcela se podílet na produkci celého fotografování. Mému pojetí navíc není vlastní dělat jakousi formální schválnost nebo dokonce antitezi, která může být velmi snadná a lákavá. Sice může být na počátku zábavná, ale vesměs se velmi rychle okouká a vyvane. Část plakátů totiž navíc na rozdíl od většiny reklam musí sloužit někdy i několik sezón a vy nikdy nevíte, jak dlouho to bude. V NDB jsme společně s Robertem V. Novákem zrealizovali během pár let včetně kampaní odhadem okolo 150 plakátů, a tak máte možnost si všechny tyto aspekty velmi dobře uvědomit.

 

S Robertem V. Novákem jste spolupracoval na několika úspěšných kampaních pro Národní divadlo Brno. Co může udělat design pro umění?

Kampaň a design jsou odlišné věci, není mezi nimi rovnítko. Samozřejmě kampaň musí mít své designové řešení, tedy zde grafický design, ale každá věc má své zcela odlišné zákonitosti, ty je potřeba protnout, aby si vzájemně sloužily. Design se podílí především na konečném lesku a kráse celé kampaně. Protože kampaň je mnohem intenzivnější ale kratší než prezentace jednotlivého plakátu, musí být celá strategie velmi promyšlená, efektivní a udržet nějakou dobu Vaši pozornost. Vlastně ideje všech kampaní, které jsem realizoval pro NDB s výjimkou kampaně s diváky, která ale už následovala vyzkoušený model, vyšly z mého podnětu. S Robertem V. Novákem jsme až v další fázi hledali konečnou grafickou podobu. Myslím, že oba jsme dostatečně zkušení, abychom odhadovali výsledný účin. Vlastně čím méně lidí do práce mluvilo, tím lépe. Řada lidí z marketingu v divadlech podléhá představě, že jejich pozice jim dává schopnost věcem správně rozumět, ale upřímně řečeno, velmi často tomu tak není. Většinou mají jen velmi krátkou zkušenost, přišli z jiných oborů, často trochu rozumí marketingu, ale už vůbec už ne grafickému designu nebo obráceně apod. Asi Robert i já jsme poměrně autoritativní typy, tedy jsme si v obou divadlech uměli v tomto směru vydobýt dobré podmínky. A Robert je navíc opravdu výjimečný grafik a spolupráce s ním i mně dávala také určitou jistotu nějakého výsledku, protože logicky ne vše se vždy fotografovi povede a grafik ještě může leccos za Vás zachránit. Rád bych zdůraznil, že zvláště v kampaních, myslím, byl přínos Roberta na výsledku výjimečný.

 

Sledujete vizuální komunikaci divadel v posledních letech? Jde vidět nějaký posun v kvalitě? Čím to je?

Samozřejmě lehce to sleduji, ale ne nějak systematicky. Asi to souvisí i s tím, že se právě z této práce stahuji a poslední rok jsem ještě z velkého respektu k Jirkovi Heřmanovi dělal už plakáty pouze pro operu. Ale z počátku jsme plakáty jiných divadel hodně sledovali a často nás napadlo, že jsme nějaký čas docela zásadně jiná divadla inspirovali. Bylo by zajímavé zpětně se podívat na divadelní plakátovou tvorbu v Čechách třeba před sedmi lety a posoudit ji s dnešním stavem.  Několik divadel tu dnes dělá opravdu zajímavé plakáty a mají i promyšlené koncepty, které vidí už za roh, a ne pouze do příštího měsíce. Mimochodem už to, že zde pořádáte tuto přehlídku, také o něčem vypovídá.