Brýle Eltona Johna

David Farr

Fotbal a rokenrol, neskutečné setkání dvou bratrů aneb každý má svůj Baníček.
17.2. 2007
13.5. 2012
David Farr
Jiří Popel
Lucie Loosová
Ivan Krejčí
Lucie Loosová
Tomáš Vůjtek
Vojtěch Orenič
Kamila Holaňová
Brýle Eltona Johna - Videoukázka

David Farr ( 1969 ) je mladý anglický dramatik a režisér, jehož kariéra se úspěšně rozvíjí od poloviny devadesátých let, kdy působil jako umělecký šéf v londýnském Gate Theatre. Od roku 2002 zaujímal stejný post v Bristol Old Vic a od června 2005 je jeho domovskou scénou Lyric Hammersmith Theater. Režíroval v anglickém i českém Národním divadle (v tom pražském to byla v roce 2003 hra současného anglického autora Joea Penhalla Slyšet hlasy), velmi ceněné jsou jeho režie v Royal Shakespeare Company (Coriolanus).

Jeho dramatická tvorba je velmi pestrá, najdeme v ní adaptace antických děl (Odyssea, The Odyssey), variaci na Ježíšův příběh (Narození, Nativity), ale i osobité zpracování ruské klasiky (Zločin a trest v Dalstonu, Crime and Punishment in Dalston, Revizor z OSN, The UN Inspector) či dramatizace Kafkových povídek ( Proces, Trial, Proměna, Metamorphosis). Jeho nejúspěšnější hrou jsou Brýle Eltona Johna (Elton John׳s Glasses) z roku 1997.

Bláznivá groteska, v níž se na pozadí skutečné události z dějin anglického fotbalu rozehrává nosné téma životního outsiderství, se s úspěchem hrála po celé Evropě. Přitom jde o podstatně přepracovanou verzi jeho starší komedie z roku 1992, v níž se fotbalové reálie týkaly jiného klubu. Vedení watfordského divadla se hra zalíbila natolik, že si u autora objednalo její novou, „watfordskou“ verzi. Farr za ni obdržel cenu autorské asociace za nejlepší regionální hru roku 1997.

Bill: Jakýho snu! Největší zkurvený pohádky v historii fotbalu! Snu o tom, jak Elton John a Graham Taylor vytáhnou bezejmennej nicotnej klub ze zasraný čtvrtý divize až na samotnej vrchol.

Julie: Přijdu sem, svlíknu se a popíjím tu červený víno jak nějaká kurva, zatímco ty máš celou tu dobu v koupelně zavřenou mou dceru a neřekneš o tom ani slovo.

Pohádka se špatným koncem
Jako svou hlavní vyřazovací soutěž pořádá Anglická fotbalová asociace od roku 1872 Pohár FA ( FA Cup), jenž je zároveň nejstarší klubovou soutěží na světě. Ve finále v roce 1984 se v sobotu 19. května ve Wembley utkal Everton s Watfordem. Liverpoolský Everton patří mezi nejúspěšnější anglické fotbalové kluby, a i když se mu od sedmdesátých let příliš nevedlo a žil ve stínu své poslední hvězdné sezóny 1969 -70, přesto nastupoval do finále v roli favorita. Naproti tomu Watford FC, známý též jako „The Hornets“ ( Sršni ), v té době šokoval fotbalovou Anglii svým postupem do vrcholové soutěže ze čtvrté divize, což se mu podařilo pod vedením mladého a talentovaného trenéra Grahama Taylora během neuvěřitelných šesti sezón. Pro watfordského klubového předsedu, jímž nebyl nikdo jiný než slavný zpěvák Elton John, představovala účast ve finále splnění životního snu. Nepochybně i on toužil po vítězství, slzy štěstí však proléval již před zápasem.

Finalisté byli známí odlišným herním stylem, Everton si držel střed a snažil se vysunovat křídla, zatímco Watford dával přednost dlouhým míčům do soupeřova trestného území, kam se tímto způsobem snažil přenést hru. Evertonská obrana však tuto taktiku úspěšně přečetla a watfordští útočníci George Reilly a Mo Johnston se jen stěží mohli volně pohybovat na půli soupeře, aniž by se přitom nedostali do ofsajdu. Přes to všechno vidělo sto tisíc diváků v první půli jiskřivý fotbal, přičemž více šancí měl v první půlhodině Watford. Brankář Evertonu Neville Southall vykryl hlavičku Johna Barnese a krátce poté i Johnstonovu střelu. Do gólových šancí se dostal i watfordský kapitán Les Taylor, avšak obě jeho střely minuly bránu o několik velmi dlouhých centimetrů. Také Watford ve své obraně sázel na ofsajdovou taktiku, takže rozhodčí Hunting se toho dne hodně naběhal. Ve 38. minutě se Evertonu podařilo dostat do vedení, když se nejprve Peter Reid pokusil poslat dopředu Kevina Richardsona, jeho přihrávku však zachytil watfordský obránce Lee Sinnott, nejmladší hráč na hřišti, a odkopnutý míč se dostal nějakých třicet metrů zpět, kde ho přebral evertonský obránce Gary Stevens. Na toho zle dorážel John Barnes, proto si Stevens poslal míč pár metrů před sebe, a snad chtěl i vystřelit, jenže k míči se dostal lépe postavený Graeme Sharp a bez váhání pravačkou vypálil. Do přestávky už se stav nezměnil, ale všem bylo jasné, že zdaleka ještě není rozhodnuto. Ten rozhodující gól pak padl v šesté minutě nové půle a pro svou kurióznost vešel do pohárových dějin. Evertonský útočník Trevor Steven odcentroval míč do watfordské šestnáctky a pro míč si vyběhl watfordský brankář Steve Sherwood, jehož dvoumetrová výška dávala tušit, že míč skončí ve správných rukou. Bylo proto nanejvýš nepravděpodobné, že by se k míči mohl dostat Andy Gray, navíc hlídaný Stevem Terrym. Sherwoodovi však míč vyklouzl a Gray se objevil právě včas, aby hlavou vsítil rozhodující gól. Watford sice bojoval dál , ale Everton měl dostatečnou motivaci, aby výsledek uhájil až do závěrečného hvizdu.

Sestavy
Everton: Southall, Stevens, Bailey, Ratcliffe, Mountfield, Reid, Steven, Heath, Sharp, Gray, Richardson

Watford: Sherwood, Bardsley, Price (Atkinson), Taylor, Terry, Sinnott, Callaghan, Johnston, Reilly, Jackett, Barnes

Tim: Pomozte mi. Nic nevidím.

Shaun: Já to vzdávám.


Pohádka s dobrým koncem
Blondie Love jsou bezesporu fenoménem dnešní hudby. Člověk je může mít rád, může je i nenávidět, ale nemůže je ignorovat. Na to už je jejich stopa příliš hluboká. Pro někoho jsou vykročením do prázdna, pro jiného prototypem zdravě fungující popmusic pro toto tisíciletí. Ve svých skladbách mixují hip hop, reggae a hardcore s jemnými náznaky slovanské melodiky,což patrně souvisí i s jejich etnickými kořeny. Skupina byla původně ovlivněna punk rockem, jehož půvab objevila na improvizovaných narozeninových večírcích, později se její styl stále více vyhraňoval až do dnešní podoby, pro níž je charakteristický dráždivý, s posluchačem nemilosrdně cloumající zvuk, který s duchaplným nadhledem spojuje divokost místy až hypnotických rytmů s popovou plastičností slovanských melodií, z kterých ovšem vnímavější posluchač dostává kopřivku. Dnes již celosvětově proslulá trojice hudebníků si po dlouhou dobu ostražitě hlídala své soukromí, takže jen málokdo věděl, jaká jména se skrývají za domácími přezdívkami sympatických mladíků. Byl to zvyk přetrvávající z jejich počátečního, nepříliš úspěšného období, kdy soubor stíhala jedna katastrofa za druhou, ať už umělecká či osobní, a není tedy divu, že se chlapci rozhodli svou pravou totožnost spíše skrývat. Ale všechno zlé je k něčemu dobré, protože hoši tak získali silný inspirační zdroj a původní hořkost traumatizujících zážitků převedli do sladkého baladického hávu a poprvé tak definovali svůj styl. Díky tomu vznikly jejich první hity, namátkou jmenujme alespoň Těžký časy v Tranmere ( Hard times in Tranmere), Tenby, ach, Tenby (Tenby, oh, Tenby) či Noe a velká voda (Noe and high water). Historie skupiny se dělí na tzv. shaunovské a post-shaunovské období, přičemž v prvním období nebyla tato kapela z proletářského anglického severu ničím, v druhém se stala vším. Mezníkem se stala dnes již legendární Shaunova píseň (The Shaun´s song), která poprvé zazněla na jejich průlomovém koncertě v Bristolu. Kytarista Dan (Albert Čuba), basák Shaun (Josef Kaluža) a bubeník Tim (Michal Moučka) tehdy poprvé okouzlili publikum a dodnes nic ze svého šarmu neztratili. Na koncertě v Bristolu měla vystoupit i jejich tehdejší zpěvačka, nakonec se však z neznámých důvodů nedostavila. Říkala si Josette a svou absencí vlastně iniciovala vznik tohoto veleúspěšného hrajícího i zpívajícího tria.

Amy: V životě jsem o vás neslyšela

Dan: Ale uslyšíš, uslyšíš.

24
23
27
272
49
Brýle fandovského mámení Rockově-fotbalovou situační grotesku britského autora Davida Farra Brýle Eltona Johna nastudoval Ivan Krejčí na ostravské Komorní scéně Aréna. Výsledek lze porovnat s inscenací pražského Švandova divadla...
12
Brýle Eltona Johna
10.6.2011
Vážení a milí diváci, na červenec jsme pro Vás přichystali mimořádný prázdninový bonus v podobě Brýlí Eltona Johna, které v rámci doprovodného programu Colours of Ostrava - Festival v ulicích zahrajeme v pátek 15. 7. ve 21.00 hodin a v sobotu 16. 7. ve...
80
Brýle Eltona Johna
15.6.2010
Vážení diváci, s omluvou oznamujeme, že v důsledku nemoci v hereckém souboru jsme nuceni zrušit v pátek 24. září představení BRÝLE ELTONA JOHNA.   Nabízíme náhradní termín v úterý 5. října nebo vrácení vstupného.  Za vzniklou situaci...
51
Brýle Eltona Johna
10.9.2009
Známá a čím dál víc oblíbená hudební publicistka Adéla (např. Music report, Punk a život, Pop is death) tentokrát ve své pravidelné rubrice Velikáni naší doby vyzpovídala renesančního šoféra a basáka Blondie Love Shauna. Tvoje skladba Topím se ve sračkách  už...
22
Brýle Eltona Johna
3.9.2009
Známá a oblíbená hudební recenzentka Adéla (např. Rock a Pop, Spark, Punk news) tentokrát ve své pravidelné rubrice Hovoříme s osobnostmi vyzpovídala frontmena Blondie Love Dana. Rozhovor zveřejňujeme v plné verzi. Bylo to skutečně velmi překvapivé,...
21
Brýle Eltona Johna
1.9.2009
Úspěšná investigativní hudební novinářka Adéla (Rock secret, Pop & Rap, Punkové rozhledy) s nasazením vlastního života rafinovaně vyzpovídala Danova bratra Billa. Potýkala se s opravdu závažným problémem, neboť Bill ( právem přezdívaný KillBill) je...
20
Brýle Eltona Johna
9
Brýle Eltona Johna