Karpatský thriller

Eugen Gindl

To jsou ta strašná devadesátá léta.
24.10. 2020
Eugen Gindl
Sylvie Vůjtková
Roman Polák
Tomáš Vůjtek
Vladislav Šarišský
Andrej Ďurík
Katarína Hollá
Petr Pěnkava

Thriller a happy end?

Dokumentární drama Karpatský thriller, které napsal významný slovenský publicista Eugen Gindl, je inspirované skutečnou korupční kauzou z 90. let. K informacím o renomované firmě, která korumpovala zdravotnické struktury v mnoha státech a následně prodávala nemocnicím předražené přístroje, se Gindl dostal díky telefonátu od neznámého muže ještě v roce 1998. Byl to zaměstnanec firmy Siemens a předal mu dokumenty a faktury prokazující několik případů korupčního jednání svého zaměstnavatele ve slovenském zdravotnictví. Chtěl zůstat v anonymitě a věřil, že právě Eugen Gindl dokáže tyto informace dostat do médií.

Ten ze všeho nejdřív oslovil své známé v televizi Markíza, protože veřejnoprávní televize byla provládní a o žádných takovýchto kauzách informovat nechtěla, aby nekazila idylický obraz vlády. Televize natočila patnáctiminutovou reportáž. Před vysíláním ji ale promítla firmě Siemens. Její zástupci zaplatili televizi inzerci a z reportáže nebylo nic.

Další štací byl časopis Týždeň – „časopis pre ľudí s charakterom“. Tam to ale nakonec také nedopadlo, protože bylo před volbami a Siemens sponzoroval i opozici. Takováto reportáž by mohla její podporu Siemensem ohrozit a to by mohlo negativně ovlivnit výsledky voleb. Mnohé další peripetie, které jen dokazovaly, jak silný vliv firma na Slovensku má a jak bezzubá dokážou být média, Eugen Gindl vyřešil tím, že o své zkušenosti napsal divadelní hru. Tak vznikl Karpatský thriller, do jisté míry hra autobiografická (postava novinářky Zuny je v podstatě autorovým alteregem). Sám autor na okolnosti vzniku své dramatické prvotiny (napsal ji téměř v sedmdesáti letech) vzpomíná takto: „Dramaturg Maroš Porubjak mě upozornil, že ředitel národního divadla vyhlásil soutěž o původní slovenskou hru. V archívu jsem měl asi dvacetistránkový námět na televizní film. Líbil se, tak jsem jej rozepsal do podoby divadelní hry.“ Textu se pak ujal režisér Roman Polák, což kritika hodnotila velmi kladně: „Text našel v režisérovi Romanu Polákovi výborného partnera. Bez ostychu nechává zaznít pravdu a přitom naplno rozvíjí divadelní potenciál hry. Reálný příběh tak místy nabývá podobu zlého snu.“

Inscenace měla obrovský úspěch a už od začátku byla vyprodána na tři měsíce dopředu. Dokonce na ni chodili i lidé z ministerstev, což svědčí o tom, jak velký politický ohlas může divadelní hra vyvolat. A samozřejmě došlo i ke konfrontacím. Brzy po uvedení hry začala skupina J&T vyhrožovat Slovenskému národnímu divadlu žalobou. Hra totiž v samém závěru obžalovává finanční skupiny z rozkrádání státu. Téma žaloby SND bylo velkým soustem pro bulvár, který oslovil představitelku Zuny, Zuzanu Fialovou, a ta jim odpověděla, že pro tuto hru půjde na barikády. Bulvár vychází ve velkém nákladu, takže se o tom za chvilku diskutovalo na všemožných internetových fórech.

Záhy na to začali reagovat i první lékaři a potom i politici. Začali zmiňovat i jiné kauzy a nebáli se být adresní. Korupce popisovaná v Karpatském thrilleru se týkala částky kolem necelé miliardy korun, což nebylo zas až tak mnoho. Kolikrát šlo i o víc a po uvedení hry se společenské klima začalo pozvolna měnit a lékaři na tyto korupční praktiky otevřeně poukazovali. Kontrolní orgány tak zjistily, že se takto korumpuje všude. O nezdravých poměrech ve zdravotnictví konečně začala informovat média, a dokonce je začaly řešit i soudy.

Skoro by to mohlo vypadat na krásný happy end, jak jedna divadelní hra změnila k lepšímu celou společnost. Ale nejásejme, tyhle pohádkové konce nejsou v našich krajích zvykem. Na závěr dejme slovo autorovi, ať se s námi podělí o své zkušenosti: „Nedávno se provalil případ CT v Piešťanech. Tamní nemocnice ho koupila za zhruba trojnásobek ceny obvyklé v České republice. Začali se zkrátka ozývat lidé, kteří vědí, jak tu vypadá korupční síť, že sestává z politiků, poslanců, ředitelů nemocnic, lékařů, lidí z ministerstva zdravotnictví včetně ministrů. Tuto konkrétní kauzu nyní sledují podrobně a na úrovni. Například ekonomický týdeník Trend věnoval chobotnici ve zdravotnictví celé jedno číslo. Mimořádně pracným způsobem ukázal celou síť firem, které za tím jsou, komu patří. Často se jedná o takzvané schránkové firmy, jejichž prostřednictvím se peníze ztrácejí někde na Panenských ostrovech a podobně. Média tyto kauzy v nějaké míře pokrývala vždy, ať už to bylo SME, Týždeň, někdy dokonce i Pravda, méně už televize, a z nich už vůbec nejméně ta veřejnoprávní. Všiml jsem si, že stejně to funguje i u vás, že všechny ty kauzy se rozbalí a posléze vyhnijí. Justice, prokuratura a velmi dobře zaplacení právníci to tahají donekonečna, dokud na to lidi nezapomenou. Za posledních patnáct roků se stalo jen velmi zřídka, že by se dařilo kauzy, i ty větší, uspokojivě uzavřít.“

Závěrečná citace je převzata z rozhovoru, který s Eugenem Gindlem vedli Zuzana Vlasatá a Jakub Patočka a který vyšel 25. ledna 2015 na portále Deník Referendum.

 

To jsou ta strašná devadesátá léta

V naší inscenaci jsou zmiňovány politické kauzy, které v devadesátých letech minulého století otřásly celou slovenskou společností. Tou nejvýznamnější z nich byl únos prezidentova syna. Důstojník SIS (Slovenská informační služba) Ján Takáč, který 31. srpna 1995 odpoledne cestoval do Hainburgu, oznámil anonymně telefonicky rakouské policii, že se před hainburskou policejní stanicí v zaparkovaném Mercedesu nachází člověk, na kterého je vydán mezinárodní zatykač. Šlo o uneseného, ​​zbitého a do bezvědomí opilého Michala Kováče mladšího (alkohol do něj násilím nalili jeho únosci). Na Kováče mladšího byl v té době v Bavorsku vydán zatykač kvůli údajné zpronevěře v bratislavské firmě Technopol, rakouský soud ho ale německé prokuratuře nevydal a vrátil ho na Slovensko. Německá justice pak stíhání Kováče mladšího zastavila. Cílem únosu mělo být zdiskreditovaní prezidenta Michala Kováče a jeho následné odstoupení z funkce. Prezident však ve funkci zůstal až do konce funkčního období, a protože se nepodařilo zvolit nového prezidenta, převzala část jeho kompetencí vláda. Premiér Vladimír Mečiar okamžitě využil získané prezidentské pravomoci a udělil amnestii všem podezřelým z únosu. Díky tomu tato kauza nebyla nikdy zcela vyšetřena. Korunním svědkem byl člen SIS Oskar Fegyveres, který ve své výpovědi vyšetřovatelům řekl, že na únosu se podílela právě SIS. Následně však z obavy o svůj život utekl do zahraničí. V útěku mu pomáhal jeho kamarád, bývalý policista Róbert Remiáš, se kterým zůstal v kontaktu. Remiáš byl následně sledován a podle četných svědectví měl strach o svůj život. Oprávněně. Zahynul 29. dubna 1996 po výbuchu svého automobilu na následky šoku a popálenin. Vyšetřování prokázalo, že příčinou výbuchu bylo asi 150 až 200 g výbušniny. Vražda je dodnes nevyjasněna a její politické pozadí stále znepokojuje slovenskou společnost, díky čemuž se dočkala i poměrně obsáhlé umělecké reflexe. Vražda Róberta Remiáše je zpracována v románu Dominika Dána Popol všetkých zarovná z roku 2005, v níž zavražděný Remiáš vystupuje pod jménem Róbert Eliáš. Okolnosti únosu Michala Kováče mladšího a následné smrti Róberta Remiáše jsou zachyceny také ve filmu Únos režisérky Mariany Čengel Solčanské z roku 2017, v dokumentu Terezy Nvotové Mečiar z téhož roku a v dokumentu Barbory Berezňákové Skutok sa stal z roku 2019, v němž vystupuje Oskar Fegyveres, a leccos zajímavého na sebe prozradí i Marián Kočner. Zdá se, že ta strašná devadesátá léta jen tak neskončí.

 

Eugen Gindl

Vystudoval Katedru žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě (1968) a pak studoval publicistiku a politologii na univerzitě v Západním Berlíně. Do roku 1983 působil jako reportér týdeníku Život a v letech 1983–1989 jako publicista a scénárista ve svobodném povolaní. Od roku 1989 byl šéfredaktorem časopisu Kozmos. V letech 1994–2000 byl šéfredaktorem slovenské přílohy Středoevropských novin (v deníku SME). V letech 1997–2000 byl jedním ze zakladatelů a redaktorů měsíčníku OS. Jako aktivista občanských a ekologických protitotalitních sdružení bol spoluautorem samizdatu Bratislava/nahlas (1987). Byl také členem prvního Koordinačního výboru VPN a v roce 1989 založil časopis Veřejnost a stal se jeho prvním šéfredaktorem. V roce 1995 spolupracoval na tvorbě publikace Šok z prosperity – čítanka z globální problematiky. Je autorem několika rozhlasových her (spolu s Ondrejem Sliackým) a scénářů pro televizi i film (Vynes na horu svůj hrob, Celý svět nad hlavou, Hloubkový rekord, Chuť vody, Právo na minulost, Když hvězdy byly červené, Návrat čápů). Kromě Karpatského thrilleru napsal hru Případ B.umerang, která rovněž vychází ze skutečných událostí.

 

Roman Polák

Po absolvovaní VŠMU působil od roku 1982 v činohře Státního divadla v Košicích a od roku 1984 v Divadle SNP v Martině. Výsledky jeho práce v martinském divadle ho zařadily mezi nejvýznamnější divadelní režiséry osmdesátých let. Jeho režie nebyly vždy přijímané jednoznačně, ale vždy rozvířily klidnou hladinu a vyzývaly k polemickým diskusím. Inscenace Romana Poláka svým významem přesahovaly rámec slovenského divadla. Nejúspěšnější martinské inscenace Dotyky a spojení (původní název Spor, 1988) P. de Marivauxe a Brechtův Baal (1989) reprezentovaly česko-slovenské divadlo na mezinárodních festivalech po celé Evropě. Obě inscenace měly úspěch na přehlídkách ve Vratislavi a Toruni v Polsku, Baal se stal událostí v Moskvě, Dotyky a spojení na BITEF v Bělehradě a obě inscenace s ročním odstupem (1988 a 1989) nadchly diváky i odbornou kritiku ve skotském Edinburghu. Inscenace Dotyky a spojení získala dokonce The Guardian Criticsʼ Choice, což je prestižní cena kritiků deníku The Guardian.

Roman Polák, režisér osobitého a nezaměnitelného rukopisu, vytvořil více než sto inscenací a jako režisér hostoval i v zahraničí (Tallinn, Chicago, Paříž). Je několikanásobným laureátem cen slovenské kritiky Dosky a Výroční ceny Literárního fondu. V roce 2010 mu byla udělena Cena ministra kultury Slovenské republiky.

 

465
154
51
419
27
13
210
Karpatský thriller