Nešlo jen o vztahy a atmosféru, která mezi námi panovala, byl v tom taky zázrak a podle mne i řízení něčeho vyššího.

4. 2. 2021

Po kratší odmlce vám přinášíme další rozhovor z našeho Archivu ztrát a nálezů, který věnujeme druhému služebně nejstaršímu členovi našeho souboru. Součástí Arény je od roku 1995, kdy si poprvé na našich prknech zahrál v Goldoniádě. A protože je to talentovaný muzikant (a k divadlu se dostal právě díky muzice), můžete ho znát nejen jako herce, ale i jakožto skladatele scénické hudby. S Arénou jsou spojení i další členové jeho rodiny: jeho žena Mirka (za svobodna Skalická) u nás hrála už za Divadla hudby (a dlouho poté až do roku 2009) a hostoval u nás i jeho syn Kuba. Jak už jste určitě poznali, mluvíme o Vláďovi Georgievovi.

 

Vláďo, ty jsi kromě herce i nadaný muzikant – ostatně k divadlu tě dovedla právě muzika. Jaký vztah k divadlu jsi měl, ještě než ses mu začal věnovat?

K divadlu jako takovému jsem žádný vztah neměl, v dětství jsem jednou za čas navštívil divadlo se školou. Spíše jsem se – díky členství v pěveckém sboru Jaromíra Richtera – dostal k natáčení dětských rolí v České televizi (v dětské opeře Pohádky lesa, ve večerníčku Čmelák Aninka atd). K činohernímu divadlo jsem se dostal až v pozdějších letech přes angažmá v loutkovém divadle.



Stejně jako Marek, se kterým jsem rozmlouvala minule, jsi svou divadelní cestu začal v Divadle loutek (tehdy ještě spadalo pod Státní divadlo). Co tě na účinkování v loutkovém divadle nejvíc bavilo? A co pro tebe bylo náročné?

Ze začátku jsem se k vodění loutek moc nedostal. Učil jsem se hrát, herecky přemýšlet. Pak mě nadchla práce s předmětem, s loutkou, být součástí společné práce na inscenaci a dívat se na svět pohádkou… očima dětí. Náročné bylo se popasovat s mluvou, protože jsem neměl žádnou hereckou průpravu. S tím mi výrazně pomohla má žena Miroslava.

 

Jak sis jako muzikant hledal cestu k herectví? Myslím tím hlavně, co se týče řemesla. Je mi jasné, že jsi musel být zvyklý vystupovat před lidmi, ale jako muzikant sám za sebe. Jako herec musíš schovat sama sebe a dát prostor postavě, kterou vytváříš. Bylo to pro tebe od začátku přirozené, nebo jsi s něčím bojoval?

Od začátku mě to nesmírně bavilo. Řekl bych, že to šlo přirozenou cestou, ale nemůžu mluvit za režiséry, kteří se mnou pracovali. Možná by to komentovali jinak. Složité je pochopit postavu, ať už z textu nebo z výkladu režiséra, a pak ji začít naplňovat. Ale pokud to člověka baví, a mne baví neustále hledat jiný pohled, tak je ta práce snadnější.

 

Co způsobilo, že ses rozhodl svoje působení v DLO vyměnit za angažmá v Aréně?

To by bylo na delší povídání. Ve zkratce k tomu došlo po nějakých komplikacích v loutkách, a hlavně díky nabídce Pavla Cisovského.

 

V Komorní scéně Aréna jsi od roku 95. Všichni v souvislosti s těmi začátky v devadesátých letech vzpomínají na jedinečnou atmosféru pospolitosti. V čem podle tebe spočívalo kouzlo tehdejší Arény? A když bys to měl srovnat s tím, cos do té doby zažíval v DLO? Rozdíl mezi loutkami a činohrou je mi jasný, ale kromě toho?

Těžko to popsat pár slovy. Nešlo jen o vztahy a atmosféru, která mezi námi panovala. Byl v tom taky zázrak a podle mne i řízení něčeho vyššího. Třeba jen to, že se potkali lidé, kteří se měli potkat. Jedním z těchto zázraků je pro mne Pavel Cisovský. A pokud jde o loutky, nemůžu a ani nechci srovnávat, ani to nejde. Byla to cesta plná úžasných zkušeností a poznání skvělých lidí.

 

Máš nějakou inscenaci (či víc inscenací) ze svých začátků v Aréně, o které bys řekl, že byla tvým osobním milníkem? Ať už kvůli režisérovi, zkoušení, nebo třeba i přijetí diváků. Pokud ano, tak proč?

Skoro každá inscenace je pro mne nějakým, větším či menším, milníkem. Stále se učím, stále se posouvám. Ale je pravda, že v začátku byly dvě inscenace, nebo spíše setkání s jejich tvůrci, důležité. Byly to V.I.P.’s children, které režíroval Janusz Klimsza, a Višňový sad Oxany Meleškiny Smilkové. Důvod, proč právě tyhle dvě, se těžko vysvětluje. Jsou to osobní zážitky a zkušenosti se dvěma osobnostmi, dvěma světy, dvěma tvůrci, s pohledem muže a ženy, Polskem a Ukrajinou.

 

A když se nebudu ptát jen ve vztahu k začátkům, ale k celému tvému působení v Aréně – máš nějakou srdcovou inscenaci, ve které jsi hrál? Která to je a proč? A máš příp. zážitek z inscenace, v níž jsi sám neúčinkoval, a přesto pro tebe byla zážitkem?

Pokud děláte práci, která vás baví, tak se na tuto otázku těžko odpovídá. Nemám nic výrazně srdcového. Protože kdybych řekl Brenpartija, tak musím říct Hráči, a pokud řeknu Hráči, tak musím říct Sen noci svatojánské. Když řeknu Sen, tak řeknu Chlív / Paternoster nebo Hamlet nebo Jubileum nebo Příběhy obyčejného šílenství... atd. A zážitek z inscenace, ve které jsem nehrál, jsem měl z Obrazu. Bylo tam moc krásně vidět, jak si kolegové s tou inscenací hrají. Prostě nádhera, koncert tří herců.

 

Máš nějakou roli, s níž jsi během zkoušení obzvláště bojoval, aby ses s ní sžil? Nejen v Aréně.

Za celou mou hereckou historii byla jen jedna. Role Otce v inscenaci Kafkovo brko. Prostě to nešlo… snažil jsem se, ale vím, že to nebylo ono.

 

Divadlu se věnuješ od roku 1989. Jakou roli v tvém životě divadlo hraje? Proměnil se tvůj vztah k divadlu za ty tři desítky let? A pokud ano, tak jak?

Divadlo, vlastně má herecká profese, v mém životě hraje jednu z hlavních rolí. Říkám jednu, protože jí ještě předchází vztah k Bohu a rodina. A pokud jde o divadlo a vztah k němu, mám pocit, že zraje jako víno.

 

Jako herec jsi samozřejmě působil a působíš i v dalších divadlech, nicméně nedávno jsi spoluzaložil Studio G. Co bylo vaší hlavní motivací k založení nového ostravského divadla? Máš pocit, že má ostravská divadelní scéna mezeru, kterou bylo potřeba vyplnit?

Hlavní motivací bylo pokračovat v cestě, která se započala ve Staré aréně. Ještě víc propojit mladé studenty či absolventy herectví se zkušenými profesionály. Otevřít prostor i pro jejich tvorbu. Studio G není jen divadlo, je to i prostor, který chceme naplnit uměním ve všech podobách a také vztahy a spiritualitou.

 

Na divadelních inscenacích se nepodílíš jen jako herec, ale i jako skladatel scénické hudby. Můžeš popsat, jak při skládání scénické hudby pracuješ? V čem je důležitá vize režiséra a v čem máš jako hudebník svobodu?

Na to se nedá jednoznačně odpovědět. To záleží na tom, kdo tu konkrétní věc režíruje. Někdo ti dá úplnou svobodu, někdo ti přesně určuje, co a jak udělat a jakou to má mít atmosféru. Obojí má svá pro i proti. S každým je to jiné. Je to hledání toho, co po mně chce tvůrce, a toho, co mohu do té věci vnést já sám. Pokud jde o skládání samotné, nejraději pracuji v noci. Na vše je klid a ticho. Pravdou ale je, a dost často se mi to děje, že ty nejlepší nápady se zrodí pod tlakem a v určitém adrenalinovém rozpoložení.

 

Ovlivňuje tě nějak jako herce, pokud k inscenaci skládáš hudbu a zároveň v ní hraješ? Ať už jde o to, na co se v procesu zkoušení musíš soustředit, ale třeba i z hlediska tvorby vlastní postavy, jestli ji vidíš jinak, když se jako skladatel zabýváš celou inscenací?

Na to úplně neumím odpovědět. Protože pokud hrajete, a ještě do toho skládáte hudbu, tak je to dvojitý fičák. Výhodné je, že se daleko víc dovedu vcítit do situace tím, že jsem uvnitř procesu, ze které pak samotná tvorba hudby vyvěrá.

 

Krom divadla tě diváci můžou vidět i na televizních obrazovkách (nejčerstvěji v miniseriálu Božena). Můžeš zkusit popsat, v čem je pro herce zásadní rozdíl v hraní na divadle a před kamerou?

Jednak v tom, že hraní na kameru je na detail a člověk musí své herecké prostředky povětšinou umenšovat. Je dost výrazně vidět, co jako herec prožíváte, kameru je těžké oklamat. A také v tom, že máte krátký čas, ve kterém se musíte maximálně soustředit na daný výstup. Někdy dokonce opakovaně. Pak vypnete a máte čas se připravit na další. V divadle člověk moc vypnout nemůže a snaží se držet si postavu po celé představení, dokonce i ve chvílích, kdy zrovna není na jevišti.

 

Čemu se věnuješ, když máš volno? Resp. když se nevěnuješ divadlu? Našel sis v koronavirovém čase, kdy divadla nemohou hrát pro diváky, nějakou novou zálibu, na kterou jsi do té doby třeba neměl čas?

Volna moc není, a pokud je, tak ho trávím s rodinou, v Géčku, na chalupě a péčí o tatínka. Nic nového se mi do volného času nevešlo.

 

Na co se nejvíc těšíš, že si zahraješ, až zas divadla budou moci hrát?

Asi se těším na Mandragoru a Karpatský thriller. Obojí je zábava, kněz i hrobník.


Vláďu Georgieva si společně s ostatními členy našeho souboru můžete připomenout už zítra večer zhlédnutím záznamu Vyrozumění, který bude přístupný od 18.30 do sobotní půlnoci.

Nešlo jen o vztahy a atmosféru, která mezi námi panovala, byl v tom taky zázrak a podle mne i řízení něčeho vyššího.