Myslel jsem si, že na činohru nemám a že bude snazší se schovat za loutku.

16. 1. 2021

Doposud jsme vám představovali osobnosti spojené s historií našeho divadla, teď už se konečně dostáváme k těm, kdo se sice na minulosti Arény podíleli také, nicméně podílí se i na její současnosti. Proto začínáme služebně nejstarším členem našeho souboru, který byl zaměstnán ještě v Divadle hudby, a to jako technik elektrických zařízení. Nenechte se ovšem zmást, samozřejmě se jedná o jednoho z našich herců. S Arénou ho pojí nejen láska k divadlu, ale také rodinné vazby: minulý týden jsme se věnovali jeho tatínkovi a v Aréně poznal i svou současnou ženu Terezku. Jak jste určitě poznali, řeč je o Markovi Cisovském.

 

Jak se čtrnáctiletý Marek Cisovský, který ukončil ZŠ a nevěděl, co se sebou, rozhodoval, kam budou jeho kroky dál směřovat? Jsi technický typ? Očekávals, že by ses válcování, které jsi šel na SOU Vítkovických železáren studovat, někdy skutečně věnoval?

Tenkrát byly osmiletky, takže mně bylo nějakých 13, 14 a vůbec jsem nevěděl, kam mám jít na školu.



To se nedivím, většina lidí to teď řeší tak, že jde na gymnázium, aby to rozhodnutí oddálila o další 4 roky.

To já jsem věděl, že ne, protože jsem nebyl studijní typ… a dostat se na gympl bylo tenkrát složitější než teď. No a co potom? Teď můžeš jít i pracovat, jenže tenkrát za komunistů byla z gymplu cesta jedině na vysokou. Takže jsme s tátou hledali, a podle mě to byl jeho záměr, směřovat mě na to učiliště. Bylo druhé největší v republice a on věděl, že tam hodně funguje kultura. Když jsme nastoupili jako prváci, tak nás všechny nahnali na vítkovický stadion, kde jsme měli sportovní testy a na jejich základě si vybírali sportovní talenty. Stejně tak vybírali umělecké talenty. Táta znal navíc i šéfa těch uměleckých kroužků – byl tam velký dechový orchestr na skvělé úrovni, skvělý pěvecký sbor, úžasný taneční kroužek… a všechno to vedli skvělí lidé. Pak tam byla recitace, rocková kapela, folková kapela a divadelní kroužek.



To je vážně ohromná škála možností.

Mě si společně s jedním skvělým houslistou vybrali do folkové kapely a po dlouhém přemlouvání mě pak donutili i recitovat. Takže jsem začal recitovat – nejdřív bylo školní kolo recitační soutěže, pak okresní a tak dále. A s kapelou jsme zas chodili na meziučilištní soutěže. Se vším se zkrátka soutěžilo a to naše učiliště dost vyhrávalo. Největší soutěžní vrchol, kde se prezentovala všechna učiliště, bylo Dělnické mládí v Gottwaldově (dnešním Zlíně). Tam jsme vyhráli s kapelou, s recitátory, i s divadelním kroužkem.



A když se táta věnoval různým amatérským divadlům, chodíval ses jako menší na jeho představení koukat?

On dělal věci spíš pro dospělé, ale v Porubě dělal taky divadlo pro děti, takové napůl loutkové, a tam si pamatuju, že nás vodil. Tam jsme se dívali na různé pohádky a pak nás vzal s bráchou do zákulisí a tam nám ukazoval loutky. Ale představení, co dělal s amatéry pro dospělé, jsem nikdy neviděl. Máma s nimi taky hrála, ale nás do toho nikdy netlačil. Ale on i máma s náma hodně chodili do divadla – pamatuji si, že když jsem byl na základce a přijelo sem Divadlo Spejbla a Hurvínka, tak mě táta omluvil z vyučování a šel se mnou na představení.

 

Takže když ses po maturitě na SOU přihlásil na Janáčkovu konzervatoř na čerstvě otevřený obor loutkoherectví, tak to bylo proto, žes měl od dětství větší vztah k loutkám než k činohře?

To je trošku jinak. Já jsem byl už na učilišti v amatérském divadelním souboru a hrál, proto jsem chtěl jít na konzervatoř. A měl jsem to štěstí, že jsem k maturitě došel těsně po revoluci, jinak bych ji asi neudělal.



Takže sis za čtyři roky na škole válcování zrovna nezamiloval?

No, bavilo mě to, ale spíš to prostředí ve fabrice, když jsme měli praxi. Toho učiva bylo hodně, hlavně všechny ty technologie, a jak už jsem říkal, já jsem nebyl zrovna studijní typ, nebo se mi nejspíš ani nechtělo, a ve 3. – 4. ročníku už jsem tomu přestával pomalu rozumět. Ale bylo to taky tím, že jsem v té škole vlastně nestrávil moc času, protože jsme pořád jezdili někde po soutěžích. Fyzika, chemie, nauka o kovech, strojírenství, technické kreslení… to nebyl můj šálek čaje, ale můžu o sobě říct, že jsem i trochu technický typ, že mi to do života něco dalo. Samozřejmě válcování ne, ale dovedu si třeba rozměřit a vyvrtat díru…



Rozený technický talent, chápu… ale zpátky ke konzervatoři. Na škole jsi hrál v amatérském souboru, nicméně na Janáčkovu konzervatoř ses přihlásil na nově otvírané loutkoherectví, a ne na hudebně-dramatický obor, který tam už dlouho fungoval…

Ano, otvíralo se to ten rok, kdy jsem se hlásil. A už předtím mi pan Wildman, který ten obor založil, dal záskok v jedné pohádce (hrál jsem prince v Popelce a bylo to krásné), takže si mě ozkoušel ještě dřív, než jsem se vůbec na konzervatoř přihlásil. Ale ten důvod je ještě jiný: když táta dělal divadlo v Divadle hudby ještě s Tomášem (Jirmanem)Apolenou (Veldovou) a dalšími ze Státního divadla (dnešní NDM), tak jsem se na to chodil koukat a strašně se mi to líbilo. Tak strašně, že jsem si řekl, že na to já prostě nemám. A jako stydlivému introvertovi mi přišlo, že bude snazší se schovat za loutku než se pokoušet o činohru. Pak jsem samozřejmě pochopil, že tak jednoduché to zrovna není a má to zas jiná svá specifika…

 

No, ale taky ses loutkoherectví příliš dlouho nevěnoval. Na konzervatoři jsi vydržel rok.

Vzali mě tehdy rovnou do druháku, protože už jsem měl maturitu… ale bylo mi jednadvacet a měl jsem malé dítě. Nějakou dobu jsem se rozkoukával, ale bylo to pro mě zkrátka zvláštní… Navíc jsem pak jako elév nastoupil do Divadla loutek a pak mi přišla pozvánka na konkurz do Státního divadla Ostrava. Tehdy totiž mělo divadlo stipendium Českého literárního fondu, takže mohli vzít eléva, kterého platil právě ČLF – a na konkurz pozvali mě, Terezku Bebarovou a Markétu Mocskovou. Když mi přišlo oznámení, že si vybrali mě, tak jsem se tehdy dost divil… nicméně jsem nastoupil na stipendium jako elév do Státního divadla, do toho jsem hostoval v Loutkách, v té samé době táta zakládal divadlo, a k tomu ještě ta konzervatoř. Takže jsem přerušil studium, protože se to nedalo stíhat, a říkal jsem si, že když mě vzali do Státního, tak už jsem přece hotový herec a co bych na té konzervatoři ještě dělal…



Ale sám jsi uvedl, že na konzervatoři sis vybral loutkoherectví, protože jsi introvert a na činohru sis nevěřil, a po roce ses najednou stal elévem největšího činoherního divadla v kraji. 

Ale tenkrát jsem si fakt myslel, že když mě vzali, tak jsem „hotový herec“… Samozřejmě jsem tam dělal malé role, ale byl jsem jak u vytržení, protože jsem se najednou dostal mezi lidi, které jsem obdivoval. A pokud jde o řemeslo, tak to jsem se učil tak za pochodu, hodně jsem odkoukával právě od kolegů a ti mi samozřejmě i pomáhali, třeba nebožtík pan Filip mi hodně pomáhal. Takže to, co bych se učil na konzervatoři, jsem se učil za pochodu tam.



No a představoval sis tedy sám sebe, že bys jako herec zůstal u velkého jeviště? Protože hrát na jevištích NDM nebo na minijevišti Divadla hudby (a pak Komorní scény Aréna) je přeci jen dost zásadní rozdíl.

Byl to velký rozdíl. Na tom malém jevišti jsem se musel zase znovu učit. Po tom roce nebo dvou, co jsem v tom Národě strávil, jsem si myslel, jak nejsem hotový herec… Takže když jsem šel za tehdejším šéfem činohry Jurajem Deákem, co se mnou bude dál, tak pro mě byla veliká rána, že mě nechtěl vzít do angažmá. Bral jsem to tehdy dost ukřivděně, ale časem jsem přišel na to, že to byla přesně ta facka, jakou jsem potřeboval. 



Takže když ti skončilo stipendium, tak přišlo vhod, že jsi „technický typ“, protože jsi dostal místo technika elektrických zařízení. To bylo ještě v roce 1993 v Divadle hudby, kde herecké úvazky zatím neexistovaly a Aréna se měla teprve zrodit.

Přesně tak. Já jsem tam byl první, takže jsem obsluhoval vzdělávací pořady pro děti, které se tam dělaly, měl jsem na starosti světla, zvuk i stavbu.



A už když jsi nastoupil jako technik, tak jsi začal rovnou i hrát?

Vlastně už předtím. Už když táta dělal po revoluci Proces, tak jsme tam s amatérským souborem z učiliště dělali takové figurky, zkrátka dav kolem těch velkých herců. První větší roli jsem měl, když dělal táta Zelenavého ptáčka od Carla Gozziho, tam jsme s Terezkou Bebarovou hráli sourozence a poprvé jsme hráli společně s lidmi jako David Viktora, Apolena Veldová, Tomáš Jirman. Ale to bylo ještě před vznikem Arény.



Jak vzpomínáš na doby začátků Arény? Přeci jen, podmínky k těm profesionálním měly daleko… Nejdřív jsi musel začít dělat technika, abys mohl hrát, a pak, když už byla i herecká místa, dost dlouho jste si museli všechno zajišťovat sami. Zní to jako něco, čemu se člověk musel úplně oddat – časem, tělem i duší.

Začátek, to byla nádhera. Když divadlo dostalo oficiální status, tak vznikla čtyři herecká místa (která obsadili Marek, René Šmotek, Tereza Bebarová a Markéta Mocsková) a samozřejmě už nebyly peníze na přijetí dalších lidí. A my jsme do toho byli – nebo aspoň já, abych mluvil za sebe, jsem do toho byl – naprosto zapálený. Byl jsem hrozně rád, že můžeme hrát, zkoušet a něco vytvářet. Vůbec nám nevadilo, že ráno postavíme pohádku, odehrajeme pohádku, pak to přestavíme na večerní představení, odehrajeme večerní představení a takhle pořád dokola. Já jsem tam trávil strašnou spoustu času, i na úkor rodiny. Ale tehdy mě, bohužel, víc zajímalo divadlo. Trávili jsme tam noci, do rána jsme pařili, pak jsme tam přespávali a ráno jsme hráli… Ale až teď s odstupem dovedu posoudit, že jsme tehdy vlastně něco pomáhali spoluvytvářet. Sál byl původně otočený, byl tam koberec a my jsme tam všechno předělávali, malovali, dělali dřevěnou podlahu. Mě osobně to moc bavilo.



Dovedl bys říct, co tě tehdy na divadle tak fascinovalo, žes mu byl tak oddaný?

Mě na divadle bavilo úplně všechno. Mělo to takové zvláštní kouzlo, asi to neumím slovy popsat… ale to, že jsme si dělali všechno sami, mě naučilo pokoře k divadlu. A zároveň jsem si vyzkoušel i různé další profese.



A jakou roli v tvém životě divadlo hraje dnes? Pořád jsi mu oddaný, nehledě na všechno a na všechny, nebo se ta pohlcenost vlivem času a zkušeností přeci jen umírnila?

Já si myslím, že se to v podstatě moc nezměnilo… ale na druhou stranu už si umím rozdělit čas jak pro divadlo, tak pro rodinu, to jsem tenkrát moc nezvládal. Ale neznamená to, že bych pořád nebyl vnitřně zapálený do divadla. Hrozně rád pracuju a zkouším, takže když nejsem obsazený a nezkouším, tak je to pro mě ubíjející a jsem nešťastný, protože bych nejradši zkoušel pořád. Ale už vím, že v životě existuje i něco jiného.

 

Když mluvíme o pohlcení divadlem, tak ty jsi k 25 letům v Aréně dostal roli Bruscona v Bernhardově Divadelníkovi, jehož pohlcení divadlem už bylo dost patologické. Svou posedlostí divadlem (a sebou na divadle) tyranizoval celé své okolí. Jak se s podobným typem „vyšinuté“ postavy, jako je Bruscon, ale zahrnuje to i Eichmanna, při zkoušení sžíváš? Nemíváš někdy problém, že s někým takovým se přeci nedá ztotožnit?

Problém s tím vůbec nemám, já mám ty postavy svým způsobem rád. I když jsou to záporáci, svině a hajzlové, tak je musím přijmout se vším všudy a pokouším se jimi bavit. Jejich zkoušením a zkoumáním jejich myšlení. Nemá to přeci nic společného s mojí osobou. Pořád vím, že „ten hnusák“ je postava, kterou ztvárňuju, a že to nejsem já. Zažiju si ho hodinku a půl, když ho hraju, a pak zas půjde pryč. Ale divákovi musím to „hovado“ ukázat takové, jaké je. Zrovna Bruscon, to je opravdu hovado… to mě strašně bavilo. A moc mě bavila práce s Andrém.



André Hübner-Ochodlo u nás režíruje pravidelně, ale zároveň je jeho režijní rukopis podstatně expresivnější, než je v Aréně zvykem. Ať už je řeč právě o Divadelníkovi, nebo o ještě novějším Zločinu a trestu. Jak tě Andrého výrazně formálnější přístup k divadlu jako herce baví?

Já jsem s ním poprvé dělal Jubileum, kde jsem hrál nácka, a okamžitě jsem si Andrého zamiloval. Jak Andrého, tak jeho skladatele Adama. André je sice Polák, ale zároveň je poloviční Němec a divadlo studoval v Německu, takže dělá německé divadlo, a jak sám říká, „jiné divadlo dělat neumí“. Chápu, že expresivita už pro leckoho může být „příliš“, ale pokud to je všechno opodstatněné, tak je to naprosto legitimní. A pro mě osobně je to vždycky osvěžující. André má rád, když se pořád něco děje, proto staví nejdřív formu, ale neznamená to, že by na ten vnitřek pak nepřišla řada, jen v trochu jiné fázi.



Když už mluvíš o vnitřku, jakou roli pro tebe u Adolfa Eichmanna hrálo, že ztvárňuješ člověka, který skutečně žil a docela výrazně se zapsal do dějin, a nikoliv jen fiktivní postavu? Bylo to něčím svazující?

Naopak, spíš než svazující to pro mě bylo osvobozující a trochu mi to ulehčilo práci. Mohl jsem si najít různé dokumenty, záznamy soudu, fotky, spoustu toho o něm bylo napsáno. Takže studna, ze které jsem mohl čerpat, byla poměrně hluboká. Ale pokud jde o Eichmannovo myšlení, tak to jsme udělali společně na zkouškách.



No a pomohlo ti k hledání toho vnitřku to, že sis mohl nastudovat, jak vyhlížel navenek? Myslím držení těla, různá gesta… řeč těla přeci leccos napovídá i o myšlení toho člověka.

Určitě to pomohlo. Doteď si pamatuju, jak mi Ivan zakazoval gesta, abych byl takový prkenný, což tomu dalo docela hodně. Do těla se tím dostala přesnost toho německého myšlení.

 

A když už jsme načali Eichmanna ze Slyšení, musíme zmínit i S nadějí, i bez ní a Smíření, ve kterých jsi také hrál. Jaký máš vztah k historii, zajímáš se o ni nějak aktivně? A považuješ za podstatné věnovat se v divadle reflexi novodobých dějin?

Historie není můj koníček, ale rád si různé věci dohledávám. Nás historii učí Tomáš při zkoušení těchto her, vždycky něco vypráví a já si k tomu pak ještě něco dohledám a přečtu. A kde jinde než v divadle, nebo všeobecně v umění, připomínat nedávnou historii, na kterou lidi rádi zapomínají?

 

A když z historie přeskočíme do budoucnosti… Jako Kapitán Tečka jsi tváří soutěžního dětského pořadu Už tam budem?, který běží na ČT:D, zabývá se světem vědy a techniky a je inspirován nejslavnějšími vědecko-fantastickými seriály a filmy. Jakožto „technický typ“, zajímá tě věda a nové technologie? A co sci-fi jako žánr – ať už literární nebo filmový?

Na sci-fi moc nejsem, ale čím jsem starší, tím větší mám chuť se vzdělávat. Takže věda a technika mě zajímají, obzvlášť věci, kterým vůbec nerozumím.



A když ne sci-fi, tak jakým knihám a filmům holduješ?

Teďka docela ujíždíme na hororech, čteme Kinga. Jinak anglické detektivky, třeba Vraždy v Midsomeru, kde už by měl být celý Midsomer dávno mrtvý, protože v každém díle jsou 3-4 vraždy… ale to mě strašně baví, protože tam krásně hrajou a je to krásně udělané.



Tak teď už máme trochu představu, jak se tráví čas doma u Cisovských, když je divadlo zavřené. Našel sis v koronavirovém čase nějakou novou zálibu, na kterou jsi do té doby třeba neměl čas?

Na jaře jsem se vrátil ke své staré zálibě lepení hradů a zámků, tím jsem trávil hodiny a celé večery… ale teď mě to zas na chvíli přešlo. A občas zkoušíme s kapelou (vítkovický klezmer Mamalör), takže to jsou hlavní věci, co dělám mimo divadlo.



A na co se nejvíc těšíš, že si zahraješ, až zas divadlo bude hrát ostošest? 

Úplně na všecko. Ale mým favoritem je teď nejnovější Konec hry, ten bych si teď chtěl zahrát nejvíc.

 

 

Marka Cisovského si ještě dnes můžete připomenout zhlédnutím záznamu Hráčů, který bude přístupný do půlnoci 16. ledna.

 

Myslel jsem si, že na činohru nemám a že bude snazší se schovat za loutku.