Foťák byl pro tátu jeho spřízněná duše

17. 4. 2018

Rozhovor s Klárou Řezníčkovou, dcerou fotografa Františka Řezníčka

 

Když se řekne „táta“, co se vám okamžitě vybaví?

„Jeho dolíčky ve tvářích, které máme s bráchou po něm a hned potom, jak moc se nám vždy věnoval. A že nás už jako malé bral do temné komory. Ta byla, paradoxně, udělána z nejkrásnější a nejslunnější místnosti u nás doma, která tak byla třicet let zatemněná černými samety. A že v ledničce, když už tam nebylo nic, tak tam vždy bylo máslo, vajíčka a filmy. Vybaví se mi bezpečí, které nám dával a vděčnost, že díky rodičům jsme s bratrem slušní lidé. Rodiče, ač oba hodně vytíženi, se nám opravdu hodně věnovali, rozvíjeli naši fantazii, jezdili jsme do přírody, na výlety. Máma byla původně knihovnice, a když pak začal táta v devadesátých letech podnikat, tak mu byla pravou rukou. Byli spolu 24 hodin denně, ale nikdy jsem nezaznamenala ponorku, nepamatuji si, že by se spolu hádali, naopak, fungovali bezvadně. Ten jejich vztah byl tak hezký, že o to těžší pak byl tátův odchod, se kterým se máma doteď nevyrovnala. Doma tak zůstaly fotky a táta na všech stěnách…“

 

Jaký ještě táta byl?

„Táta nechválil. Před známýma se mnou třeba pyšnil, ale mně to nikdy neřekl. A ač třeba jiné mladé, začínající fotografy naopak chválil a podporoval, tak doma byl velmi přísný se vším všudy. Táta v nás od útlého dětství budoval vztah k řádu, doma platila pevně daná pravidla, měli jsme své povinnosti. Což v pubertě působilo neskutečné střety, protože já jsem jako dítě byla divoch, v pubertě jsem řádila a všude mě bylo plno. S tátou jsme spolu proto dost bojovali, asi i díky tomu, že jsme měli stejnou profesi. Já jsem studovala fotku na střední škole, pak v Opavě na Institutu tvůrčí fotografie a pak jsem ještě dělala dokument na FAMU. A je škoda, že v době, kdy se naše vztahy zase začaly harmonizovat, kdy už to zase začalo být téměř ideální, tak táta umřel. Naši nebyli takoví ti objímající rodiče, ale pamatuji si jako dnes, že jsem přijela z Prahy, táta mě hrozně postiskal a ten den se to stalo… Jako by se se mnou loučil, něco mezi nebem a zemí…“

 

Fotografii a film jste šla zřejmě studovat pod vlivem otce?

„Odmalička jsem kreslila, psala, takže nebylo moc možností, co bych mohla dělat. Na gympl jsem nechtěla, studijní typ nejsem. A když mi bylo čtrnáct, tak mě táta zavezl do Vítkovic, vyhodil mě s foťákem z auta mezi cikány a odjel. Prostě – když chceš fotit, tak se ukaž. A to mě moc bavilo, chodila jsem k nim domů, vyprávěla si s nimi. Nezajímala mě jen fotka, ale hlavně ty příběhy okolo, proto jsem pak šla na dokument, ten dokáže skloubit obraz s příběhem nejlépe. Fotka mě bavila a baví, ale nikdy jsem na tom nebyla jako táta, který měl foťák pořád s sebou a pořád fotil. Já jenom občas, nebyla to pro mě taková srdeční záležitost. A tu jsem právě našla až u filmu.“

 

Fotili jste s tátou i spolu?

„Ne, to ne, z toho byly jen střety. Já jsem hrozně technicky nezdatná, na škole jsem v technologii vždycky plavala, všechny ty expozice a časy… Což on nemohl pochopit, byl z toho nepříčetný a já se zase nedala.... Takže možná ten film byl jakýmsi podvědomým únikem, abych se vymanila jeho vlivu. Ve třinácti jsem od něj dostala foťák, protože on si koupil nějaký lepší, dodnes na něj fotím. On to sice neuměl říct, ale hrozně stál o to, abych fotila. U nás doma to tak bylo – o věcech se vědělo, ale moc se o tom nemluvilo. A vždycky mi tvrdil, že nejlepší byly moje úplně první fotky – to už nikdy nepřekonáš, říkal. A asi měl pravdu, byla jsem ničím nezatížená, nedeformovaná či formovaná školou, bylo to čisté a bezprostřední, opravdu jen můj pohled. A ač jsme spolu nefotili, tak mě vždycky nabádal, ať si na ty tehdejší pocity vzpomenu, ať na to navážu.“

 

Co měl táta rád? Co ho dokázalo potěšit?

„Jeho bylo těžko potěšit. Ale od mládí měl úzký okruh přátel, se kterými ho těšilo se stýkat. Byli to samí chytří lidé a nebyl týden, kdy by u nás nebyli na návštěvě. Při téhle sešlosti se otevřelo víno a my s bráchou jsme vždycky seděli pod stolem a poslouchali – a to byla velká škola. Také spolu svého času vydávali samizdatový časopis Cestovatel, přes kopíráky přepisovali texty. Máma i táta měli neuvěřitelný všeobecný přehled, takže se během těch večerů probrala řada témat, mluvilo se o všem možném, co nás jako děti rozvíjelo. A tátu těšilo, že nás to s bráchou zajímá, že nasloucháme.“

 

A co nesnášel?

„Moji zpupnost (smích). Ale dnes vím, že jsem byla trestána právem, a že ta dírkovaná vařecha a klečení v koutě, které byli svého času téměř na každodenním pořádku, byli oprávněné. Ale když člověk ví, že je milován, tak trest bere úplně jinak. Táta byl, a máma pořád je, hrozně zásadový, takže vše, co se neslučovalo se slušností nebo etickými kodexy, ho hodně štvalo. Na jedné straně byl bohém, ale na druhé přísně ctil určité věci. Když jsme začali s bráchou chodit do klubů a hospod, tak jsme až do osmnácti let museli být do devíti doma. Zároveň nás ale bez problémů rodiče pustili na pět dní někam na čundr pod širák, kde jsme paradoxně mohli dělat daleko horší věci. Ale romantika v přírodě byla pro něj vždycky víc, než nějaký zaplivaný klub.“

 

Jak jeho fotografování ovlivňovalo váš každodenní život?

„Pořád se fotilo. Takže štosy a štosy černobílých fotografií s rodinnými příslušníky, tehdy to byla možná až trochu tyranie, ale teď jsem ráda, že ty fotky mám. Dnes se u nás v rodině nikdo fotit nechce a myslím, že jim to za dvacet let bude líto. Každé léto jsme jezdili trabantem přes celou republiku na Šumavu, spalo se ve stanu, kde se dalo, a táta chtěl pořád fotit na nějakých šílených místech, skalních převisech a podobně. Mamka už viděla, že padáme dolů, ale přes tohle nejel vlak. Nešlo mu oponovat, bouřit se, prosadil si vždy svoje.“

 

Otec pocházel z Palkovic, tedy z podhůří Beskyd a přitom celý život věnoval Ostravě – nestýskalo se mu po horách?

„Ne, myslím, že ten industriál ho hodně bavil, že se v něm našel, ale zase je fakt, že nebyl víkend, kdyby se nejelo někam do přírody. Ať už do Palkovic, na chatu na Ostravici nebo kamkoliv jinam. A když náhodou rodiče skončili v práci dřív, tak jsme šli celá rodina alespoň podél řeky do Martinova. Ovšem co se týká focení, tak ho město zajímalo mnohem víc, než krajina, byť srdeční záležitostí zůstávaly Hukvaldy, se kterými ho pojila řada zážitků z mládí. A kde také jeho život skončil…“

 

Zabýval se mnoha žánry fotografie – dokumentem, reklamní fotkou, reportážní, průmyslovou, fotil divadlo – který mu byl nejbližší?

„Myslím, že právě divadlo, o tom se doma i hodně mluvilo. Pak také ten klasický dokument, třeba naše dětství, Ostrava 70. a 80. let, jakýsi poetický obraz doby, což jsou možná fotografie, které mají větší význam pro nás a pro naše přátele než pro širší veřejnost. Já je třeba mám od něj nejradši, navíc se pak tomuto žánru už moc nevěnoval. Rád také fotil lidi, třeba lidové slavnosti, masopusty...“

 

Měl při svém pracovním vytížení vůbec čas na nějakou volnou tvorbu?

„Měl, ale… Dnes se vše řadí do cyklů, souborů, jenže on fotil pořád, takže bylo hrozně těžké rozlišit, co je práce a co volná tvorba. Měl třeba pracovně vyfotit nějakou starou márnici a on si k tomu vyfotil všechny hroby, prostě pro radost. On byl totiž na hřbitovy docela vysazený. Ale jak říkám – u něj to byl nepřetržitý proud fotografování. Jsou fotografové, kteří jdou tzv. za něčím nebo na focení musí mít náladu. Ale táta fotil pořád, všechno a všechny. Takže máme celou půdu zaplněnou fotkama, nevím, co s tím jednou bude…“

 

Vystavoval táta často?

„Ne. Zrovna teď jsem se s někým o tom bavila, že hodně lidí fotí proto, aby pak své fotky někde vystavili, aby se prezentovali, což je přirozené. Ale to nebyl jeho případ. Když ho někdo oslovil nebo mu nabídl nějaký prostor, aby vystavoval, tak souhlasil, ale nevyhledával to. U něj to byla niterná záležitost, a když mu pak ty fotky ležely v šuplíku, tak byl spokojený, že se mu tu určitou událost podařilo zachytit, ale dál to neřešil. To nejdůležitější byl pro něj samotný proces focení.“

 

Co bylo to, co jej na fotce tak přitahovalo, co ho udrželo být s ní v neustálém kontaktu po celý život?

„Při těch zmiňovaných návštěvách přátel byl otec uvolněný a řečný, ale jinak to byl introvert, který toho moc nenamluvil. Máma vzpomíná, jak několikrát v počátku jejich vztahu utekla ze schůzky s pláčem, protože otec celou dobu jen mlčel. Focení tak pro něj byl druh komunikace s okolím, potažmo sám se sebou a ten foťák byl pro něj něco jako spřízněná duše. A díky focení se pak dostával do kontaktu s řadou nejrůznějších lidí v nejrůznějších prostředích, se kterými v tu chvíli uměl komunikovat velice hezky a byl proto hodně oblíbený. Prostřednictvím fotoaparátu mohl vést dialog sám se sebou a velice často si takto bohatě vystačil.“

 

Jak kluka z Palkovic vůbec napadlo, že bude fotografem?

„Tak to je to největší klišé, které vám řekne snad každý fotograf z jeho generace. Tedy, že viděl Antonioniho film Zvětšenina. Navíc děda s babičkou, tedy jeho otec a nevlastní matka, byli velmi pragmatičtí vesničtí lidé bez invence, a proto o to víc táta a jeho nevlastní bratr od mládí neustále něco tvořili, psali si předlouhé dopisy, které mám dodnes schované, a utíkali tak do jiných světů, do fantazie a obrazů.“

 

Fotka nakonec stála vašeho otce život a jeho smrt byla ve vší své tragičnosti i jistým způsobem romantická, protože odešel právě při focení na milovaných Hukvaldech…

„To je pravda, ale mohlo to být později. Mrzí mě, že se po vší té práci a starostech s podnikáním, nedožil odpočinku, který by si s mámou zasloužili. Táta za života hodně lidem pomohl, ať už finančně nebo svou podporou a mě moc mrzí, že ho to poklidné zadostiučinění bez stresů minulo.“

 

Kdybyste mohla, co byste mu dnes řekla?

„Takhle neuvažuji, ale říkám si, že jsem se tehdy mohla chovat lépe a uctivěji. Ale v té době to asi jinak nešlo, byla jsem mladá a divoká. Čas hojí řadu věcí, ale jakmile dojde na situace, kdy se vám něco povede, třeba film, který získá nějakou cenu nebo brácha čeká třetí dítě, tak je vám hrozně líto, že u toho ten táta není. To jsou ty okamžiky, které vás i po letech zase hodí zpátky. Je mi líto, že se táta s námi z těch našich radostí už nemůže těšit. A taky víme, že mámě, ač vede velmi aktivní život, tátu už nikdy nikdo a nic nenahradí.“

 

Jaké fotografie byly vybrány pro KSA? Z jakého období?

„Ty fotografie vybírali Roman Polášek s Martinem Popelářem a jsou to ty zmiňované fotografie ze 70. a 80. let z Ostravy, něco z toho jsou naše rodinné fotky, na kterých jsme třeba my s bratrem. Já osobně bych vybrala třeba některé jiné snímky, ale kluci dostali volnou ruku, takže ten výběr byl plně v jejich režii. V kostce je to život Františka v soukromí i mimo něj v 70. a 80. letech.“

 

Ptala se Alice Taussiková

 

Foťák byl pro tátu jeho spřízněná duše