ZUBY NEHTY SE DRŽÍM TOHO, ŽE JSEM „AMATÉRSKÝ“ FOTOGRAF

Rozhovor s fotografkou Martinou Grmolenskou
10. 1. 2018

Jaká byla vaše cesta k fotografování? Lehká a rovná nebo lemovaná nerovnostmi s řadou zakopnutí?
„V mém případě se nedá moc hovořit o cestě. Vždy jsem se zajímala o vizuální kulturu, studovala dějiny umění, občas něco vyfotografovala, na školních výletech jsem byla jediná s fotoaparátem, tehdy ruskou Smenou. Ale nebyla to ona klasická láska od dětských let. Asi někdy kolem roku 2005 jsem fotografování začala brát vážněji a techniku se učila takzvaně za pochodu. Měla jsem svým způsobem to štěstí, že jsem začínala už v ´digitální´ době, kdy jsem se svými chybami mohla postupně učit a neruinovalo to můj rozpočet. Zjišťovala jsem, co mě baví na té které cloně, té které ohniskové vzdálenosti, jak chci reprodukovat skutečnosti a vyprávět obrazové příběhy. Fotografovat se člověk opravdu naučí jen tím, že bude fotografovat a u toho myslet.“

Potýkala jste se někdy s nějakými předsudky v rámci tohoto oboru, který se přeci jen pořád víc bere jako mužský svět?
„Nenazvala bych to předsudky. V Čechách vám nikdo, naštěstí, neřekne, že něco nezvládáte, protože jste žena. Spíše jde o to, že ve fotografii, a myslím, že nejen zde, na rozhodných postech převažují muži, přirozeně proto, že nemalé množství žen se část svého života věnuje více dětem než kariéře. A v oboru fotografie to má ten následek, že převáží mužský pohled na svět a ten ženský se hůře prosazuje. Případně je pro ženu těžké udržet si onen ženský pohled, když je stále oceňován a preferován ten mužský. Vidím to v diskuzích nejen v redakci časopisu FOTO. Má ta fotografie v sobě něco víc, než jen strohý výpočet ideální clony, času a kompozice? Na oné neuchopitelné esenci či přidané hodnotě ve fotografii se často s kolegy nemusíte shodnout a částečně za to opravdu může rozdíl v myšlení mužů a žen. Ovšem není to nepřekonatelná bariéra, dobrá fotografie si cestu najde.“

Vystudovala jste dějiny umění - chtěla jste mít teoretické zázemí? Proč jste nestudovala fotografii?
„V době, kdy jsem se rozhodovala pro obor studia na vysoké škole, bylo umění v popředí mého zájmu a musím říci, že jsem tomu dodnes ráda. Když máte takzvaně ´nakoukáno´ tisíce obrazů od vizuálních mistrů za posledních tři tisíce let, můžete se dívat na svět různýma očima a víte, co může fungovat – například znáte nejen zlatý řez, ale viděla jste tisíce jeho porušení, které daný obraz posunuly z oblasti dobrého řemesla do kategorie umění.“

Pomáhá vám toto teoretické zázemí při práci v časopise Foto?
„Pomáhá to hlavně v tom, umět ocenit jiný pohled na svět, než je ten můj. Zkusím to vysvětlit oklikou. Když jsem začínala studovat, zjednodušeně řečeno, neměla jsem ráda baroko. Dnes stojím před barokním obrazem a obdivuji jeho expresivitu, hru se světly, adekvátně precizní techniku práce se štětcem a harmonii mezi námětem a provedením, věci, které jsem předtím nebyla schopna ocenit. A totéž u fotografie – musím se být schopna dívat v jeden moment na fashion fotografii a v druhý na sociální dokument a rozlišit, zda ve svém žánru daná fotografie převyšuje průměr a přináší něco nového, zajímavého. V dnešní době totiž už nejde o to, jen něco nafotit, svět je přehlcen fotografiemi, ale nafotit to tak, aby fotografie utkvěla v paměti a aby si i fotograf řekl, že tak dobře by to nezvládl.“

V čem spočívá vaše práce v tomto časopise – co konkrétně jako zástupce šéfredaktorka děláte?
„Přináším onen ženský pohled (smích) – vyhledávám a oslovuji autory. Většinou dávám dohromady téma čísla, a tady mi právě velmi pomáhá to teoretické zázemí. Tématem čísla nebývá prvoplánově krajina, portrét nebo architektura. Snažíme se ukázat různé odstíny fotografických žánrů – rodinné album, podobenství o jeskyni, odstíny paměti, to jsou jen namátkou názvy témat posledních čísel.“

Stává se, že se člověk zajímá o nějaký obor, pak ho vystuduje, působí v něm…a najednou je toho jeho vysněného oboru nějak „moc“ a začíná ho mít plné zuby – nemáte taky někdy už fotografie plné zuby?
„A proto se zuby nehty držím toho, že jsem ´amatérský´ fotograf. Fotografie mne neživí, a tak když mám pocit, že bylo fotografie moc, na chvíli s tím přestanu. Nějakou dobu jsem fotografovala i komerčně, ale loni jsem zrušila svou webovou prezentaci s portréty, dětmi a svatbami, dělám si jen na svých projektech a svatby fotím jen dobrým kamarádům. A musím říci, že mi ta svoboda posledního půl roku velmi pomohla, mám pocit, že se mi rýsuje jeden moc pěkný soubor. Zase na druhou stranu, ta komerční fotografie mi velmi pomohla v technickém zlepšení.“

Přicházíte do styku s řadou fotografií různých autorů – stává se vám, že vás třeba popadne závist nad - pro vás - povedenou fotkou? A učíte se třeba od jiných? Máte nějaký konkrétní případ z poslední doby?
„Nenazvala bych to závistí, popadá mě deprese, že se mi to také tak nedaří. Opravdu je místy pro praktikujícího fotografa až nebezpečné dívat se na nepřeberné množství dobrých fotografií a z nich ještě redakčně vybírat pro časopis. Na druhou stranu, když jste často konfrontována s kvalitou, nechcete sama za sebe vypustit do světa úplný balast a více o fotkách přemýšlíte, neházíte na instagram jednu fotku denně. Když fotíte, přemýšlíte, jak tam dostat pocity a nálady, kterých jste si všimla u těch velmi povedených fotek. Víte, že chcete zachovat takovou či makovou zelenou, podtrhnout kontrasty či je potlačit, právě s cílem dostat do fotografie něco navíc, svým způsobem vyprávět příběh.“

Kdo je vaším oblíbeným fotografem – čí fotku byste si třeba doma pověsila na zeď? Nebo nikdo takový neexistuje a visely by tam jen vaše fotografie? Nebo žádné? Nebo co vám doma visí na zdi?
„V tom jsme taková konzervativní domácnost. Na stěnách nám visí fotografie z cest a pár menších fotek dětí. Zkrátka věci, které nám navozují příjemné vzpomínky. U nás domov není galerie, ani tam na to není prostor, fotografie by nevynikly. Otočím trošku tu otázku a odpovím, koho bych momentálně pověsila do galerie, kde fotografie opravdu vyniknout – Bettinu Reims, to je přesně ta fotografka, u níž se s muži budete hůře domlouvat, co je na jejích snímcích. Jeffa Bridgese a jeho širokoúhlé fotografie z natáčení, on je schopen přidat hodnotu i tam, kde už jistou hodnotu vytvořili jiní schopní umělci. A pak taky Martina Parra či Joela Mayerowitze. A vedle toho bych promítala filmy, kde za kamerou stál Roger Deakins a Robert Richardson. To jsou lidé, kteří mají lví podíl na úspěchu bratří Coenů, respektive Quentina Tarantina, a málo se o nich ví, ale umí nádherně postavit širokoúhlý obraz. Ovšem kdybyste mi tutéž otázku položila za měsíc, odpověď by byly pravděpodobně jiná.“

Vaše fotografické portfolio je docela široké – je něco, co fotíte nerada? Nebo co byste nikdy fotit nechtěla? A co vás, naopak, i po letech dokáže dostat do extáze?
„Já fotografií místy opravdu žiji a nenapadá mě nic, co by mě nebavilo fotit, vždy to beru alespoň jako výzvu. Ano, nebaví mě fotografovat jako na běžícím pásu stejné věci, jako obličeje na tabla apod., ale to po mě, naštěstí, nikdo nechce.“

Fotíte na svých cestách po světě – změnil se cestováním nějak váš pohled na Českou republiku? Ať už ten vnitřní nebo ten fotografický?
„Jako snad každý cestovatel, i já se při každém návratu domů utvrzuji v přesvědčení, že se tu máme velmi dobře. Horka jsou snesitelná a země je úrodná, nejsou tu jedovaní pavouci ani hrozba zemětřesení, i s tou komunistickou minulostí jsme se jakž takž vyrovnali. Když to člověk srovná s tím, jak o každou zelenou rostlinku musí bojovat v Izraeli, jak mnohé postsovětské země dosud nejsou schopny se postavit na vlastní nohy, nebo s tím, jak těžko se žije v permanentním větru na bolivijském altiplanu, opravdu si nemáme na co stěžovat. A co se týče vizuálního vztahu – v cizích zemích nutně přehodnocujete svá vizuální očekávání. Třeba v oné Barmě. Jela jsem tam s tím, že Barma je barevná asijská země, a že i fotografie budou takové. Ovšem realita byla jiná, všude stále jakýsi mlžný opar, ať už z prachu, slunce nebo znečištění. Tak jsem se naučila vizuálně ocenit a využívat ve fotografii i českou mlhu v její nejnudnější podobě.“

V Komorní scéně Aréna budete vystavovat soubor Barmské dny. Můžete jej divákům představit? Jak a kdy vznikal? A proč by jej diváci měli vidět?
„Soubor vznikl v roce 2014, tedy ještě v době, kdy Aun Schan Su Ťij seděla v domácím vězení a zemi oficiálně vládla vojenská diktatura. Jako turista to člověk pociťoval hlavně tak, že na mnohá místa se nesmělo vůbec a na mnohá jen s povolením. Toto se však ani po změně režimu nezměnilo. V Barmě žije opravdu velké množství národností, velmi si etnicky vzdálených, a ty se vzájemně nemají rádi, tedy hlavně majoritní Barmánce, a tak je v zemi stále dost míst, kde by turista mohl vidět věci, které by neměl a dostat se do nějaké nebezpečné situace. V současnosti mezinárodně probíraná otázka Rohingů je jen špičkou ledovce, partyzánskou válku s Barmánci vedou či vedli i Šanové.
A proč by se diváci měli přijít podívat? Třeba proto, že se mi snad podařilo zachytit svět, který se ze všech sil snaží přežít na hranici mezi bezpečnou nesvobodou a vyhlíženou demokracií, mezi silnou tradicí a touhou po moderních výdobytcích, v násilně sjednocené zemi, kde multikulturalismus je stále ještě neznámým pojmem a rozmanité kultury pomalu přicházejí o svou identitu.“
 

ZUBY NEHTY SE DRŽÍM TOHO, ŽE JSEM „AMATÉRSKÝ“ FOTOGRAF