NEJTĚŽŠÍ JE PŘIJÍT O ILUZE, ALE PŘITOM NEZTRATIT IDEÁLY

Rozhovor s režisérem Ivanem Krejčím
3. 1. 2018

Tři sestry jsou hrou, mimo jiné, i o schopnosti být šťastný. Jsi šťastný?
„Jsem. Jsem, protože mám pocit, že někam směřuji a dokonce se mi někdy zdá, že to mé směřování má i nějaký smysl. Pro mě ale štěstí není vrchol, je sice výsledek nějakých dění, ale je to cosi prchavého, co je jen na chvíli. Nemá proto cenu o štěstí usilovat, ono se občas prostě přihodí. Proto jde spíš o to, dělat věci, které dávají smysl, to mě pak naplňuje.“

A co tě zarmucuje?

„Když to smysl nemá?“

Tři sestry Prozorovovy chtějí do Moskvy, která je pro ně symbolem lepších časů. Máš nějakou svou „Moskvu“, tedy místo nebo období, kam by ses rád vrátil?
„Nemám, já jedu furt dál. Mám samozřejmě místa, kam se rád vracím, která mi něco připomínají, ale že bych toužil odejít na jiné místo či do jiného času, to ne.“

Kdy jsi pochopil, že život je o dost jiný, než sis myslel?
„Nebyl to žádný konkrétní okamžik, ale pamatuji si, že první velký náraz nastal v době, kdy jsem začal brát rozum, což bylo ještě za totality. Když mi došlo, jak se věci mají, mělo to zásadní vliv na formování mých postojů. Další velký náraz byla vojna, kde je člověk vytržen úplně ze všeho, co dosud znal. Dostane se do místa, kde funguje úplně jiný řád, který ho semele. A on se musí naučit s tím zacházet. A další velký náraz byla DAMU, kde člověk narazil na své vnitřní bariéry a limity. Vždy, kdy se vše dosavadní bouralo a formovalo znova, to byly přelomové okamžiky, kdy jsem nahlédl, že realita je jiná, než jsem si myslel. Jeden můj kamarád říká – nejtěžší je přijít o iluze a neztratit přitom ideály…“

…iluze už jsi ztratil?
„…nevím, jestli všechny, ale hodně. Ale ideály, doufám, ještě nějaké zůstaly. Lidé totiž často tyto dva pojmy zaměňují a často vlivem deziluze zametou i s těmi ideály. Proto je nejtěžší nezapomenout ´proč´. Na škole jsme měli krásný profesorský triumvirát - Boris Rösner, Jan Kačer a Ivan Rajmont. A ti nám říkali – nesmíte zapomenout, proč to děláte. Tehdy jsem tomu moc nerozuměl, člověku je vše jasné a má pocit, že se to nezmění, ale dnes už si umím představit, co tím mysleli a kolik to často stojí sil, zůstat na cestě.“

Ovšem dolévat si stále vnitřní energii, abych mohl jít dál, se někdy může stát hodně obtížným. Měl jsi období, kdy ti přišlo, že už to dál nejde?
„Vlastně s každou inscenací, ale naštěstí mě ta práce pořád šíleně baví…a časem se taky člověk naučí s těmi běsy a propady lépe zacházet. A v neposlední řadě je tady profese, která vám pomůže, když máte pocit, že jste v hajzlu.“

Co úspěch?
„Úspěch je bonus k tomu všemu. Já mám takové vnitřní kritérium, že ´buď se TO řekne nebo se TO neřekne´. A pak mi je trochu jedno, co o inscenaci kdo řekne, protože pak se její téma stává součástí reality a zapojuje se do debaty o tom, co žijeme. Formuje společný prostor, ovlivňuje možná, jak se rozhodujeme v životě, v lásce i v politice.“

Po osmi letech se vracíš k Čechovovi, Višňový sad měl premiéru v roce 2009. Nazrál na Čechova opět čas?
„Tak Čechova můžu vždycky, navíc se mi zdálo, že na Tři sestry máme ideální hereckou konstelaci. Což je u tohoto autora velice důležité, a když se taková konstelace objeví, tak je dobré ji neminout. Na Čechovovi a na jeho Rackovi jsme se před lety pokusili formulovat, o co v tomhle divadle půjde, na Višňovém sadu se to snažili potvrdit. Teď to bude taková prověrka, zda si ho ještě dokážeme zahrát (smích).“

Proč jste si vybrali zrovna Tři sestry? Čekala bych, že si vyberete něco víc „mužského“ – Ivanova, Platonova…
„Ta hra je o ženách v mužském světě. Muži vytvářejí prostor pro ty ženy a není to moc útěšné. Tři sestry jsou možná nejtvrdší z Čechovových her, je o konci času, o úplném zániku, není tam už žádný horizont, ke kterému by se dalo směřovat. Svět, kterému jsme rozuměli, odchází, něco se na nás valí, nevíme přesně co, a nevíme, jak na to reagovat.“

Jaký je tvůj vztah k ženám?
„Láskyplný. Ženy mám rád, respektuji je jako osobnosti a partnery.“

Co ses dozvěděl o Olze, Máše a Irině Prozorovových?
„Především, že nikdy neodjedou do Moskvy, že v této hře ztratí mnoho iluzí a obavám se, že i mnohé z ideálů, ne-li všechny. A vlastně hledáme, zda se v té nové situaci budou umět pohybovat, zda najdou směr, či jen setrvají na místě.“

Jaké to je, mít tolik výrazných ženských postav ve hře?
„Já tohle nerozlišuji - herečky jsou herci, akorát v ženském provedení. Buď ti lidé něco ´říkají´ nebo ´neříkají´, zkrátka herecky myslí nebo nemyslí.“

V inscenaci se jako host objeví v roli Nataši Kristýna Leichtová…
„Známe se dlouho a na roli Nataši mi připadla ideální. Nataša je ta, která přichází zvenčí a vypadá, že nikdy nemůže zvítězit. A nakonec tam všechno opanuje a všechny vybydlí. A tím, že Kristýna hrála v Divadle Komedie, kde mysleli na divadlo podobně jako my, tak sice přináší to nové, jiné a cizí, ale zároveň se souborem vnitřně ladí, což je perfektní.“

Máš rád drsný, hodně černý humor - jaký humor má podle tebe Čechov a co se ti na něm líbí?
„On vytváří dvojí chod. Na jedné straně jsou všichni ti lidi ve hře tak trochu pitomci, kteří příšerně blábolí a marní své životy – jako my všichni. Čechov to dost nemilosrdně zobrazuje a to je velká sranda. Ale na druhé straně s nimi má účast, protože chápe, proč se tak chovají. Vytváří to dvojitý efekt, kdy je to zároveň velká sranda a přitom velký smutek. Jeho humor je vlastně strašný, nelítostný, protože vychází ze smutku. Laskavost, která se hned zlomí do ironie. Je to vlastně tragický vaudeville.“

První čtená Tří sester se odehrála za účasti autora – kdybys měl tuhle možnost ty, nač by ses dr. Čechova zeptal?
„Zajímalo by mě, jestli by se té naší inscenaci smál, zajímala by mě jeho reakce na to, jak Tři sestry ´čteme´ - tedy zda vše chápeme správně tak, jak to myslel. Líbilo by se mi, kdyby nám dával připomínky a určitě by měl spoustu krásných historek, které se k postavám a jejich vzniku vážou. Prostě by nám objasnil vše, co je tzv. za tím.“

Vždy tvrdíš, že se snažíš maximálně ctít autora – co to znamená v případě A. P. Čechova?
„Nenechat věci jen běžet. Čechov je zrádný v tom, že se velké kusy hry zdánlivě odehrávají v jedné atmosféře. Jenomže když se na to člověk podívá pořádně, tak vidí, že se tam situace mění každou chvíli. A nejtěžší je ty kusy rozsekat, identifikovat a vystihnout všechny jejich valéry, vyloupnout podstatu a tudíž i humor. A pořád musíte být konkrétní, ty situace a postavy vypadají téměř jako ze života a zároveň jsou to metafory. Ale jakmile začnete tyto metafory inscenovat, tak je to trochu pitomé, vlastně literární, ale zase je nesmíte pominout. Klíčem je pro mě vždy důsledně pojmenovat situace, vést herce k jednání, netrpět v postavách a objevit autorův humor.“
 

NEJTĚŽŠÍ JE PŘIJÍT O ILUZE, ALE PŘITOM NEZTRATIT IDEÁLY