BUDE TO ČECHOV V JEHO NEJČISTŠÍ PODOBĚ

Rozhovor s herečkou Kristýnou Leichtovou
3. 1. 2018

Pobýváte v Ostravě poprvé po tak dlouhou dobu, po kterou trvá nazkoušení inscenace? Nestýská se vám po Praze?
„Ano, poprvé. Původně pocházím z Plzně, takže teď jsem rozkročená mezi Plzní, Prahou a Ostravou. A jsem tady ráda, město je perfektně vybavené a není tak obrovské a není tak přeplněné turisty jako Praha. A ve chvíli, kdy má člověk zázemí v podobě bytu a nemusí bydlet na nějaké ubytovně, tak je jedno, kde ten domov zrovna je. Já totiž ani po patnácti letech, co žiju v Praze, nemůžu říct, že jsem tam doma.“

Před několika lety Ostrava soutěžila s Plzní o titul Evropské město kultury. Pocházíte z Plzně – jak byste srovnala tahle dvě města právě po kulturní stránce?
„Tehdy jsem Ostravu tolik neznala a nevěděla jsem, jak to tady s kulturou je, vlastně jsem znala jen Colours of Ostrava. Plzeň má několik festivalů – divadelní, filmový, několik hudebních, proto mi tehdy přišlo, že tam toho máme trošku víc. Ale teď vidím, třeba co se týká divadel, že Ostrava je na tom daleko lépe a kvalitativně mnohem výš, než Plzeň. Dnes bych se na to divala už trochu jinak.“

Konzervatoř jste vystudovala v Praze a pak se, jak se říká „úspěšně uchytila“. Řadě lidí se třeba tohle nikdy nepodaří – co byl ten váš „bod zlomu“? Nebo vše tak nějak vyplynulo?
„Těch jakože bodů zlomu bylo několik, kdy jsem si řekla, že se něco začíná dít, ale pak se nic vlastně nestalo. Je to celé cesta na dlouho trať, na které hraje velkou roli štěstí a náhoda. Největší byl v tomto ohledu asi sitcom Comeback, a před ním poměrně úspěšný film Účastníci zájezdu. Moje původní představa byla, že vystuduju konzervatoř a zažádám si o angažmá do Plzně, protože tam mám velmi silné kořeny. Ale pak jsem poznávala, jak věci v tomhle oboru fungují a ten pohled na věc se mi trochu měnil. Myslím, že to byla hrozná náhoda, že hned po škole, vlastně už během ní, se to všechno začalo dít. A já pro to vlastně moc nedělala, nejsem loktař a taky nikomu nelezu do zadku. Jen jsem dělala svou práci tak, jak jsem nejlépe dovedla. Důležité je mít co nejširší herecký rejstřík, mně třeba už pár lidí řeklo, že velkou roli v mém obsazení sehrálo to, že zvládám komiku.“

Když jste si snila, jaký jednou bude váš život, jak měl vypadat? Žijete splněné sny?
„Jak se říká – jakmile člověk začne být spokojený s tím, co dosáhl, tak je to špatně. Jsem hrozně vděčná za všechno, co bylo, ale do minulosti se moc neohlížím, snažím se posouvat pořád dál. Já si přeju, aby ta práce byla různorodá, protože když jsem dělala jen seriál a divadlo ne, tak jsem potom přišla na jeviště a nebyla jsem schopna pořádně promluvit. A nechci, aby se mi tohle ještě někdy v životě stalo. Chci, aby se ty úkoly střídaly. Což se zatím děje, a i když nejsem plánovací typ, věci přicházejí. Můj život je v tomto jeden velký chaos a já absolutně netuším, co přijde třeba za rok. Ale zatím vždycky z toho chaosu na mě něco vykouklo. A ty sny se taky mění, v mládí jsou obrovské jako třeba hrát v Hollywoodu, a že se to stane náhodou a nebudu muset pro to nic moc dělat. Ale některé věci tou náhodou udělat holt nejdou. Taky jsem kdysi toužila být v nějakém komorním pražském divadle s vyhraněnou dramaturgií, což se mi splnilo v Divadle Komedie. Takže jediné, co si teď přeju, je hrát pestré a zajímavé role a být v jejich výběru svobodná. A to se děje. A taky se víc a víc objevují sny o rodině, zdraví, štěstí, radosti, o lásce – a to jsou úplně jiné hodnoty než kdysi.“

Tři sestry jsou hrou nejen o snech, ale i o střetu s životní realitou, o schopnosti být šťastný – jak to máte s těmito tématy vy? Co vás dělá šťastnou a co vás zarmucuje?
„Ničí mě lidská hloupost, omezenost a nevzdělanost. A vždycky mě potěší humor, byť černý a kousavý. A jsem ráda, to říkám úplně upřímně, rozmazlovaná. A nejde o nějaké obrovské dary, může to být klidně kinder vajíčko, nebo připravená horká koupel. Líbí se mi pozornost a péče, takže když je někdo třeba ve vztahu nepozorný a bere věci tak nějak samozřejmě, tak to mě taky ničí. A šťastná být umím – pusťte mě třeba do Světa techniky v Dolních Vítkovicích a uvidíte, jak umím být šťastná a radovat se jako malé dítě. No a střet s životní realitou nastal, když jsme v Divadle Komedie zažívali, jak se přes politiku řeší přidělování grantů a o divadlo vůbec nejde. To bylo fakt šílené.“

Kdo je Nataša, kterou ve Třech sestrách hrajete?
„Je to maloměstská husička, která si hraje na něco víc. Je hloupá, omezená a nevzdělaná, tedy přesně to, co nesnáším. Je strašně sobecká a taky si chce zřejmě splnit nějaké své sny, jen je u toho tak bezohledná, že je to v podstatě děsná zrůda (smích).“

Jak vám zrůdná Nataša jde?
„Tak to bych asi neměla posuzovat já, ale mám pocit, že když si po zkoušce nevystoupím z role, tak jsem opravdu zlá, nepříjemná a kousavá. To mi pak kolegové na obědě říkají – ty, hele, přestaň prudit! A Šimon Krupa mi řekl, že už tu Natašu nenávidí – ale ne jako Andrej, kterého hraje, ale jako Šimon. Což je super, protože pak to funguje. Proto jsem kolegům říkala – můj cíl je, abyste mě tady všichni nenáviděli! (smích).“

Kdybyste si mohla vybrat, kterou roli ve Třech sestrách byste chtěla hrát?
„Popravdě řečeno, asi bych si nevybrala žádnou jinou, já jsem za Natašu strašně vděčná. Je to pro mě obrovská výzva, a co se týká herectví, je to jeden z plnících se snů. Je to totiž můj první Čechov v divadle, dělala jsem ho jen jednou, ještě na škole. Taky to tehdy byly Tři sestry, hrála jsem Olgu a byla jsem z toho strašně nešťastná (smích).“

Jaká podle vás budou Tři sestry v Komorní scéně Aréna?
„Bude to strašně smutná a strašně lidská komedie. Lidé se budou smát, ale úsměv jim z těch smutných klaunů bude mrznout na rtech. Jestli lidé chtějí vidět Čechova v jeho nejčistší podobě, tak by se na Tři sestry měli přijít podívat do Arény.“
 

BUDE TO ČECHOV V JEHO NEJČISTŠÍ PODOBĚ