2021-03-28

Pašijová hra, kterou od roku 2016 inscenovali ve sklepení ostravského klubu Les vystudovaní herci společně s nadšenými amatéry, je nově výhradně v rukou profesionálů. Undergroundový nátisk novozákonního příběhu se sice poněkud vytratil a přibylo scén à la Jesus Christ Superstar (byť s parodickými prvky), celkové vyznění nové úpravy hry z pera Tomáše Vůjtka však zůstalo božské. Vždyť je to také příběh Mesiáše, syna Božího.

Vinšujeme štěstí, zdraví,
všem kdo dnes Hod boží slaví!
I my k té slávě přispět chceme,
proto vám špíl sehrajeme,
po celém světě velmi známý.

Historie pašijových her o vzkříšení Krista se táhne až do čtrnáctého století. Nejprve se hrálo na liturgické půdě, ale když v představeních začalo přibývat komických scén, klér herce vykázal před chrámy. Nejstarší a dosud udržovanou tradicí pašijových představení se chlubí v Hořicích na Šumavě. V legendárním ostravském Lese přišel s nápadem oživit pašijové hry klubový principál Přemysl Bureš v roce 2016.

Dobře že jste tady s námi!
Slovutní páni a vážené paní,
o nejslavnějším zmrtvýchvstání
budeme vám nyní hrát.

Scénář s názvem Pašijová hra aneb O nejslavnějším zmrtvýchvstání sepsal v duchu lidových pašijí a v osmislabičných verších kmenový dramatik Komorní scény Aréna Tomáš Vůjtek. A právě do Arény se letos představení přesunulo. Důvodů bylo více, ten první a zásadní se jmenuje Covid-19.

Času je tak akorát,
proto si rychle sedněte
a už se ani nehněte,
abyste v tuto chvíli
nikoho nerušili!

Pandemie už ostravskou Pašijovou hru notně poznamenala loni před Velikonocemi, kdy se představení z klubu Les vysílalo jako přímé rozhlasové vysílání. Bez jediného diváka v sále. Globální infekci se nepodařilo porazit ani rok poté, takže i letos se o Ježíšovi hrálo před prázdnými sedačkami. Ke zvukovému přenosu ale přibyl v sobotu 27. března i obraz a živé vysílání se odehrálo z jeviště profesionální Komorní scény Aréna.

Prozradím ještě na herce,
že všichni hrají od srdce
a replikám svým pevně věří,
neb jsou to ryzí amatéři.

Premiéra se kupodivu uskutečnila ještě před oficiálním počátkem Pašijového (svatého) týdne. Realizátoři totiž inscenaci nevěnovali „církvi svaté“ nýbrž Světovému dni divadla, který připadl právě na 27. březen. To je od tvůrců chytré a velmi osvobozující gesto, neboť se na špíl není nutno dívat výhradně jako na součást pro křesťany nejvýznamnějšího liturgického týdne v roce.

To kdyby jim chtěl někdo spílat.
Však támhle už se blíží Pilát,
a za ním jde kněz Kaifáš,
čímž se končí prolog náš.  

Drtivá většina herců a muzikantů zapojených do sobotní premiéry určitě nepatří k praktikujícím katolíkům a Ježíšův příběh berou pouze jako jednu z hodnot (i když podstatnou), z níž vychází dnešní evropská kultura. Zasvěcení Pašijové hry Světovému dni divadla je zároveň i odkazem na již zmíněné vykázání pašijí z kostelů, neboť tam někdy začala i tradice českého divadla jako takového.

Tak ty tvrdíš, Kaifáši,
že jsou lidé v zemi naší,
kteří sešli až na scestí
za svůdcem, co zákon nectí?

Režisér Pašijové hry v podzemí Lesa Tomáš Vůjtek měl dost odlišné zadání, když jeho špíl porovnáme s tím, co v sobotu narežíroval Ivan Krejčí v Komorní scéně Aréna. Oba režiséři proto do tvůrčí práce museli vkládat i hodně rozdílné divadelní prostředky. Vůjtek byl v Lese nadšen z atmosféry, o které prohlásil, že má „strašně blízko tomu, jak pašijové hry původně vznikaly“ a jak se dodnes hrají v Hořících i jinde. Prvotní bylo nadšení, herecké umění stálo až na druhém místě.

Řekni mi, o koho jde,
trestu nikdo neujde!

V Lese si s vystudovanými kumštýři zahráli i básníci (Petr Hruška a Jakub Chrobák, ten první měl dokonce roli Ježíše), do role apoštolů pak majitel klubu Přemysl Bureš neváhal angažovat i štamgasty. Vlasatí „androši“ se tak pouze z horní části klubu přesunuli do sklepa, kde dál popíjeli svá pivka, nicméně už v roli Ježíšových učedníků. Tahle směs spontánní zemitosti i profesionálních výkonů (nezapomenutelný byl třeba Mastičkář Ivana Dejmala či jeden z apoštolů ztvárněný Štěpánem Kozubem) vytvořila jen těžko napodobitelný a také z Lesa obtížně přenositelný celek.

Jde o toho kazatele,
falešného léčitele,
který kouzly v tupém davu
popletl nejednu hlavu.

Tvůrci Pašijové hry na prknech Komorní scéna Aréna se o nějakou nápodobu naštěstí ani nepokoušeli. A k inscenaci přistoupili s vyhlášenou precizností, která Arénu proslavila v celé zemi, i proto tahle ostravská scéna získala hned několikrát titul Divadlo roku, což je Cena divadelní kritiky.

Jde o krále mezi lháři,
který i před tvojí tváří
lhal, že je tím božím synem,
jenž kraluje v světě jiném.

Namísto opilého zpěvu mániček s půllitry v ruce začaly Pašijové hry v Aréně scénou, jejíž aranžmá à la Jesus Christ Superstar oslnilo diváka hned v několika rovinách. Na jevišti hrály dvě kapely a řádil roztančený herecký ansámbl v dokonalých kostýmech. Byla to sice parodie muzikálu, atmosféra však byla najednou v přímém kontrastu s „lesním“ představením. Obě koncepce však nemá valný smysl stavět proti sobě, každá se stále osobitým příspěvkem k obnově v Čechách a na Moravě takřka vyhynulého žánru pašijových dramat.

Jde o toho mluvku, pane,
co slíbil, že z mrtvých vstane
a všechny ty sprosté lži
hlásal dál i na kříži.
O toho jde, o Ježíše!

Kapela Lefineser zplodila v Aréně nové songy různých žánrů, třeba neodolatelnou píseň ve stylu Pražského výběru, jež si pohrává se seznamem všech možných ďáblů, které kdy zrodila pekelná mytologie. Hudby je víc než v Lese a zmiňovaný temný song dokonce jednu divačku streamu přiměl k facebookové reakci hned v rámci přímého přenosu: „Mám místy husí kůži,“ napsala. Ale dodala, že v jiných okamžicích se dobře baví.

Poznal jsem tě podle hlasu,
jsi to Ty, ne, nejsi duch!
Jsi můj Pán a jsi můj Bůh!

S tím lze souhlasit, střídavé mrazení v zádech i náhle výbuchy smíchu patřily i k diváckým zážitkům v Lese. Přesně tak Vůjtek drama vystavěl. „Stejně jako mí dávní předchůdci, kteří dokázali tak velký příběh ztvárnit s tak lehkou formou,“ nechal se slyšet autor hry v rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.cz již v roce 2016.

Uvěřils, až jsi mě spatřil,
blahoslavení jsou bratři,
kteří, ač mě nespatřili,
v život věčný uvěřili.

Posláním pašijí je společný zážitek aktérů (a diváků), přičemž se zbytečně nevyzdvihuje, jak jednotliví herci ve svých rolích obstáli. Nečinilo se tak v Lese, držme se této zvyklosti i nyní a kvalitu výkonů nechme takzvaně na bohovi. Vždyť společným prožitkem je největší legenda, která se zrodila za posledních 2021 let. Jisté je, že v Aréně všichni hráli o Ježíšovi doslova s božím nadšením, jak se může kdokoliv přesvědčit také při spuštění záznamu představení na facebookovém profilu Komorní scény Aréna.

Radujte se, smrt už není,
skrze mě jste vykoupení!
Já cestu jsem vám ukázal,
vy teď po ní běžte dál.

Kritikem ať se stane každý, kdo si stream pustí. Divadlo v době facebookových premiér ztrácí tajemství, diváci už do tyátru nemusí běžet, aby se přesvědčili, v čem má kritik pravdu a v čem se mýlí. Dnes je svým způsobem každý uživatel Facebooku novinářem i kritikem, no a také si nových rolí náležitě užívá. Určitě je ale třeba vyzdvihnout režisérku přímého přenosu Moniku Horsákovou, která předvedla stejně obdivuhodný výkon jako ansámbl Komorní scény Aréna. Prostřihy, detaily, celkové záběry, to vše bylo předem promyšleno s každým divadelním dialogem, čímž byl umocněn autentický zážitek z přenosu.

Kdo mě bude následovat,
s tím se v nebi potkám znova!

Skončil Světový den divadla 2021, který Ostrava oslavila mimořádně zdařilým divadlem. A začíná Pašijový týden, tak pěkné Velikonoce!

 

Ivan Motýl, Ostravan.cz, 28. 3. 2021

https://www.ostravan.cz/69029/pasije-vystoupaly-z-undergroundu-na-profesionalni-scenu-jsou-jine-ale-porad-bozi/