2020-09-16

První premiérou sezóny v KS Aréna byla hra Samuela Becketta KONEC HRY, jejíž uvedení na jaře zhatila covidová krize. Toto absurdní drama ovlivněné existenciálním myšlením své doby (1957) má čtyři postavy, z nichž jedna je slepec na vozíku, druhá se nemůže posadit a dvě přišly o nohy. Dramaturg Tomáš Vůjtek text hry mírně upravil, vypustil části odbočující od smyslu výpovědi, jakou s režisérem Ivanem Krejčím akcentovali. Inscenace sice formálně pokračuje v linii her absurdního divadla na této scéně (Židle, Tango, Šťastné dny, Plešatá zpěvačka, Vyrozumění), výrazněji však navazuje na hry parafrázující ohrožení současného člověka. Premiéra se uskutečnila 5. září.

Scéna se otevírá pohledem na obrysy domu, po stranách jsou naznačena zčásti zabedněná okna, uprostřed stojí plachtou překryté křeslo ve vozíku z hypermarketu, v pozadí vlevo je širší a užší odpadový kontejner a vzadu jsou dveře. Plachtou je přikryt muž (Hamm), v kontejnerech jsou uzavřeni jeho rodiče (Nagg a Nell) a jediným, který se může pohybovat, je jeho adoptivní syn Clov. Během hry přinese a odnese pár předmětů, dalekohled, schůdky, suchar, hadrového psa, budík, pudr, hák, jinak se toho moc nezmění. Podstatným rysem Beckettových děl je rozbujelý, rozbíhavý, nesouvislý monolog střídaný stručným dialogem. Jsou to jen řeči, ale během nich cosi zraje, spěje ke konci a pouhá replika může mít vliv na osud všech postav. Dění občas provází tichá monotónní hudba ozvláštněná zvukem zvonu, ke konci atakuje diváka ostrý svit reflektorů.

Tím, k němuž se všechno vztahuje, je Hamm s tmavými brýlemi slepce, s čapkou, v županu, zahalený dekou a upoutaný v křesle na vozíku, kterým ani nemůže pohnout, vše řídí prostřednictvím Clova, volá jej píšťalkou uvázanou na krku. Marek Cisovský jako Hamm ovládá dění pro něj typickou modulací hlasu doprovázeným mimikou a občas i gesty, s nadsázkou posouvá vyřčené do groteskního absurdna. Rozvažuje, vzpomíná, vymýšlí si a vyzvídá, co se děje kolem, vybíjí své rozmary, je panovačný i rezignovaný. Jeho řeči jsou prostoupeny depresivní skepsí.

Partnerem v dialogu i sluhou, nástrojem, který se dovede i vzepřít, je mu nevlastní syn Clov. Vojtěch Lipina tu rozvinul svůj komediální talent: vypadá jako figura z grotesky, v triku a kalhotách nad kotníky visících na šlích, pohybuje se trhaně a mluví tónem a s grimasou oživlé loutky. Plní pokyny mechanicky, zdráhavě a otráveně, odkrývá otce a také víka kontejnerů, odchází do kuchyně, odkud odnáší a přináší předměty, dívá se ven a referuje o tom, co vidí. Nakonec tu stojí s kufrem, chce odejít, ale má vůbec kam?

Dana Fialková a Stanislav Šárský (oba jako hosté) ztělesnili Nell a Nagga. Z kontejnerů se krátce vynořují jejich bledé tváře a ruce, vyměňují si něžnosti, snaží se políbit, vzpomínají na šťastné dny mládí a cestování i na havárii, kdy přišli o nohy, stěžují si na písek pod sebou, kdysi to bylo lepší, když tam byly piliny. Později už je odkryt jenom Nagg, za slíbenou odměnu poslouchá vyprávění syna. Projev obou stařeckých, trochu zdětinštělých postav jen zesiluje obraz úpadku a beznadějnost existence.

Inscenace nabízí aktualizované pojetí původního textu, výsledkem je do reálného tvaru přetvořená absurdita jako krutě zábavná a přitom depresivní groteska parafrázující situaci současného člověka. (Dosadit si za to divák může třeba nucenou izolaci za pandemie, chmurné vyhlídky civilizace či něco podobného). V tomto smyslu se výpověď KONCE HRY podobá té, jakou měla na této scéně uvedená Vianova hra Budovatelé říše. Díky přesné režii Ivana Krejčího a jeho dokonalému porozumění s herci, z nichž každý je vyhraněnou individualitou, vznikla inscenace, jejíž kvality ocení především náročný divák.

Milan Líčka, i-divadlo, blog 16. 9. 2020

https://www.i-divadlo.cz/blogy/mgl/konec-hry-v-arene-parafrazuje-stav-nasi-doby