2019-10-27

Je naše civilizace v podobném stavu jako byl starověký Řím krátce před jeho pádem? To je jedna otázek, které může vzbuzovat nová inscenace Komorní scény Aréna v Ostravě. Starořímský román Proměny (Zlatý osel) platónského filozofa Lucia Apuleia z 2. století zdramatizoval pro Arénu dramaturg Tomáš Vůjtek spolu s režisérem Jiřím Pokorným. Premiéru měli diváci možnost vidět v sobotu.

 

Jiří Pokorný měl být původně i režisérem samotné inscenace, z toho ale nakonec z interních důvodů sešlo a k dokončení započaté práce byl vyzván režisér Pavel Gejguš, známý svými režijními úspěchy zejména z ostravské Staré arény. A byla to správná volba.

 

Děj Zlatého osla bychom mohli také označit jako antickou road movie. Hlavní hrdina Lucius se vydává na cestu do Thessálie. Během své pouti se vrhá do různých riskantních dobrodružství, dílem je jim vydáván všanc pletichami bohyně Fortuny. Zvláštní roli hrají příběhy, kterým Lucius naslouchá během své cesty. Postupně však podléhá žádostivostem nejen tělesným, ale i majetkovým a kariérním, a díky tomu je nakonec proměněn ve zvíře, v osla. Postupně se stává majetkem nejrůznějších lidských kreatur, horších než zvířata, a poznává tak vlastní slabosti a pochybení, aby nakonec obohacený o životní zkušenosti, kterými prošel, prohlédl a vydal se do říše bohyně Isis, plné krásy a vznešeného bytí.

 

Autoři dramatizace se rozhodli v podstatě převyprávět téměř celý román, respektive všechny jeho nejdůležitější části. Samotná konstrukce textu, do které je vepsána postava pojmenovaná jako Marcus Oratorius, je zároveň klíčem k inscenaci jako takové. Nejde totiž v žádném případě o nějakou prvoplánovou podívanou parazitující na pověsti Apuleiova románu, mnohými naprosto mylně označovaném jako dílo plné smyslnosti, pokleslé erotiky, skandálních témat a podobně. Právě do lidské existence naplněné jen a pouze tupou smyslností, požitkářstvím, ale také mnoha dalšími lidskými neřestmi se totiž satirické ostří literární předlohy i Vůjtkova a Pokorného dramatizace trefují.

 

Důležitá je i teatrologická rovina inscenace, jinými slovy její vztah k Aristotelově Rétorice (zde je pravděpodobně zdroj nápadu dopsat do textu Marca Oratoria jako vypravěče). Tento nápad zdařile řeší problém upozadění literatury a zdůraznění divadelnosti.  Postavě, kterou skvěle hraje Marek Cisovský, tu nejde jen o prokazování rétorických schopností v plném rozsahu. Celým dějem, všemi jeho obrazy, se v Cisovského podání prochází nejen místy až cynický vypravěč, ale i demagog, nebezpečný manipulátor, ba dokonce hybatel nejrůznějších nízkostí, který se však v závěru promění i v bytost varující před „pouličními vyvolávači“.

 

Scénograf Milan David umístil do hracího prostoru tři samostatné závěsem opatřené miniscény, z nichž vstupují do centrálního prostoru jednotlivé postavy a ve kterých se také odehrávají některé dílčí jevištní obrazy či příběhy. Uprostřed scény stojí velký dřevěný sud a je zde i velký sedací polštář.

 

Kostýmní výtvarnice Jana Hausknechtová se nechala inspirovat antikou, také však současnými trendy, a vytvořila kostýmní sonátu na téma dekadentní a rozkládající se společnosti. Využívá i výrazného líčení a efektních účesů, nechybí zlatě nalíčené tváře i těla, využívána je také nahota.

 

Ivan Acher napsal pro inscenaci hudbu plnou originální rytmiky i melodiky. Jsou v ní hudební témata vyjadřující temnou i povznášející atmosféru. Skladatel, jak je u něj zvykem, umně mísí nejrůznější hudební žánry od symfonie přes jazz až po rock.

Režisér Pavel Gejguš se v několika rozhovorech v různých médiích vyznal ze svého pozitivního vztahu k jevištní poetice vystavěné nejen na dramatickém textu, ale také na syntéze všech ostatních inscenačních složek, tedy na výtvarném umění, hudbě, zvuku a ruchu, pohybu, světle a prostoru. Tato syntéza je hlavním znakem Gejgušovy režie. Herce pak režisér vede k humorné nadsázce, místy se blížící ke karikatuře až grotesce.

 

V inscenaci hraje celý soubor Komorní scény Aréna. V jednotlivých epizodách herci a herečky hrají tři nebo dokonce čtyři postavy. Pouze Marek Cisovský jako již zmíněný vypravěč a Adam Langer, nový člen hereckého soboru, představitel mladého muže Lucia posléze proměněného v osla, hrají jednu bytost.

 

Těžko lze některého z představitelů a představitelek jednotlivých postav vyzdvihnout nad ostatní. Soubor Komorní scény Aréna tvoří naprosto špičkoví herci a všichni bez rozdílu své vrcholné herecké umění pojetím všech svých postav v inscenaci dokazují. Přesto však lze jednu z epizod nazvat nejúspěšnější. Díky míře skvělého humorného nadhledu je to právě stěžejní část Apuleiova románu, pohádka o Amorovi a Psyché. Tuto pohádku vypráví dívce unesené lupiči stará ošklivá žena, zde výborně hraná Alenou Sasínovou-Polarczyk, zúročující hlavně svou mluvní a vypravěčskou techniku.

 

Psyché, ztělesněná alegorie lidské duše posedlé zvědavostí a marnivostí (vousatý Michal Čapka ve velmi vypovídajícím růžovém dívčím oděvu s výraznými prsy) se zamiluje do Amora (Šimon Krupa s velkými vlajícími zlatými křídly). Proradné sestry však Psyché dovedou až ke smrti a zmaru. Tento příběh má velmi blízko k příběhu Lucia samotného.

 

Zcela jistě se najdou diváci, pro které bude zobrazování erotických scén a groteskně podtržené, zvýrazněné sexuality jistým problémem. Pokud by toto představení zaznamenala televize, pak její uvedení by bylo pravděpodobně bylo pro mnohé členy Rady pro televizní a rozhlasové vysílání možné až po 22. hodině. Z hlediska rytmu je právě v převaze těchto scén i slabina inscenace, jejich nakupení se v jistém okamžiku stává monotónní a častější prostřídání jinými tématy by záživnost celku posílilo.

 

V závěru inscenace se v textu objeví termín „liberální hédonici“. Hédonik je lidský tvor užívající s potěšením požitků a rozkoší, vlastně převážně žijící jen pro ně. Takových postav je v dramatizaci Zlatého osla plno, vlastně takoví jsou téměř všichni. Hédonismus byl také hlavním znakem rozkládající se staré římské říše v době, kdy Apuleivův román vznikal, a hédonismus je také společným znakem této zaniklé civilizace s velkou a snad až převažující částí soudobé lidské společnosti. Je-li z tohoto důvodu inscenace Zlatého osla v Komorní scéně aréna uvedena, je to čin velmi aktuální.

Ladislav Vrchovský, Ostravan.cz

 

http://www.ostravan.cz/60137/zlaty-osel-v-komorni-scene-arena-se-strefuje-do-lidske-existence-naplnene-tupou-smyslnosti-a-pozitkarstvim/