2019-11-08

5. října Herecká asociace již po šestadvacáté slavnostně udělila Ceny Thálie za mimořádné jevištní výkony v oblasti divadelního umění. V době uzávěrky tohoto čísla Listů výsledky ještě známy nebyly. S výjimkou jediného! Cena pro činoherce do 33 let byla – oproti předchozím ročníkům nově a poněkud překvapivě – předána již na zářijové tiskové konferenci Herecké asociace společně s oznámením hlavních nominací v ostatních kategoriích. Obdržela ji osmadvacetiletá herečka Zuzana Truplová, která momentálně působí v angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem.

 

Ceny Thálie se udělují od roku 1993 a jsou – i přes občasně se objevující kritiku určité zkostnatělosti – všeobecně považovány za prestižní ocenění, kterým se leckdy více než samotní nositelé chlubí divadla, v nichž daní umělci působí či působili. Poslední ročník pak pod vedením prezidenta Herecké asociace Tomáše Kepky doznal i řadu změn. K těm sympatickým patří zejména zavedení nové kategorie pro alternativní a loutkové divadlo, které bylo doposud výrazně opomíjeno. A naopak za ty méně vydařené lze považovat právě rozhodnutí neudílet Cenu pro činoherce do 33 let v rámci slavnostního ceremoniálu, jenž se pravidelně koná v historické budově Národního divadla a je také v přímém přenosu vysílaný Českou televizí. Ač pořadatelé argumentují omezeným časem a nemožností scénář večera již více rozšiřovat, je tato změna diskutabilní, k oceněnému umělci svým způsobem neuctivá a jistě by se dala džentlmensky vyřešit. Což by si Zuzana Truplová určitě zasloužila. Nejen pro svůj nepřehlédnutelný talent i píli, skrze které tato drobná herečka dokáže jeviště i přes svůj zdánlivě křehký zevnějšek zaplavit značnou energií. O tom diváky přesvědčovala celých osm let během svého angažmá v ostravské Komorní scéně Aréna, kde suverénně ztvárnila řadu rozdílných rolí. Za všechny připomeňme Ofélii v Hamletovi, Pavlínu v Bílém manželství, nezapomenutelnou Morse v Bleše, drsňáckou Lízu v Ruské zavařenině, dětsky prostou Hedviku v Divoké kachně, vulgární Nonnu ve Slepici či skeptickou Irinu ve Třech sestrách. Potvrdila, že disponuje širokým hereckým rejstříkem, který pojme jak výrazně komediální polohy, tak i citlivé psychologické ponory do ženských duší. Zásadní je ovšem její ryzí umělecký postoj, kdy divadlo vnímá především jako kolektivní umění a herce jako nezbytnou součást celého dobře vyladěného mechanismu tvůrčího týmu. Konečně, právě bez této souhry – jak při různých příležitostech často neopomíjí zdůrazňovat – by se jí velkých ocenění nikdy nedostalo! A tento postoj její individuální herecké kvality ještě povyšuje!

 

Už bez Zuzany Truplové pak Komorní scéna Aréna jako svůj zatím poslední počin uvedla na konci loňské sezony v české premiéře hru německého autora Rolanda Schimmelpfenniga Zimní slunovrat, a to v nastudování tvůrčího tandemu Adam Svozil a Kristýna Kosová – dvou velmi talentovaných zástupců naší nejmladší režisérské generace.

 

Schimmelpfennigova dramata mám ráda, a to zejména pro jejich mnohovrstevnatost, kdy se autor na půdorysu leckdy banálních zápletek dokáže nenápadně, ale v konečném vyznění vlastně vždy naléhavě vyslovovat k problematickým tématům současnosti. Daří se mu skvěle propojit realistickou rovinu se svébytným poetičnem, symboly a metaforami, nechybí ani specifický tajemný nádech s evokací magického realismu, který vnáší do dramat jisté snesitelné nadpřirozeno. A jako vystudovaný i praktikující režisér umí napsat skutečně životné herecké role. I když rozhodně nijak jednoduché pro samotné ztvárnění, což je i případ Zimního slunovratu, kdy herci ve svých replikách střídají přímé promluvy se zcizujícími scénickými poznámkami a jsou nuceni se značnou kadencí obměňovat obě polohy, vystupovat z role a dívat se na své postavy z vnějšku, což se skvěle daří zejména Petře Kocmanové v roli Bettiny. Zimní slunovrat pak pojednává o jedné zdánlivě běžné vánoční návštěvě matky v rodině její dcery, které naruší příjezd nečekaného hosta – tajemného muže, původem Němce navracejícího se do vlasti z Paraguaye, jehož matka potkala cestou ve vlaku. Počáteční groteskně laděné komorní drama věrně vykreslující rodinné vztahy a generační rozpory dokonale odpozorované z reality se postupně mění v metaforické pojednání o ohrožení současné společnosti totalitou, které se k nám – vzhledem k naší lhostejnosti – nepozorovaně vkrádá z minulosti a naše myšlení deformuje ve svůj prospěch. Specificky německé téma návratu (či nevymizení) nacistických ideologií (předobrazem postavy tajemného Rudolpha jsou váleční zločinci uprchlí do Jižní Ameriky) v ostravském podání sice ztrácí – a to záměrně – konkrétnější konotace, nicméně slouží tu jako obecnější varování před pokřivenými totalitárními praktikami, které bohužel ovládají a oslabují i naši společnost. Ale nebyl by to typický Schimmelpfennig, aby skepsi nevyvážil patřičnou dávkou naděje. K čemuž nejpatrněji odkazuje sám název jeho hry. Zimní slunovrat, během kterého se děj odehrává, přináší nejen nejdelší noc v roce, ale i symbolické očekávání pozitivní změny. Tvůrci sice ve snové scéně naznačí, že by s námi vše nemuselo dobře dopadnout, ale při jejím opakování divákovi navrhnou i tu pozitivnější cestu – tedy odmítnutí zla. Je ale jen na nás, kterou z nich se vydáme. Naděje tu ale pořád ještě je…

 

 Pavla Bergmannová, Listy