2019-04-10

MANDRAGORA je mýty opředená rostlina, jejíž kořen je jedovatá příšera, kdysi oblíbená čarodějnicemi a traviči, ale také to byl symbol lásky i lék užívaný od starověku. Ve své komedii její kouzlo využil renesanční myslitel Niccolò Macchiavelli a jeho dílo ani po staletích neztrácí na účinku a léčí (nejen) smíchem. Hru v překladu Jaroslava Pokorného a úpravě Tomáše Vůjtka, autora textu písní, uvedl na jeviště Ivan Krejčí. Premiéra inscenace se uskutečnila 16. března.

 

Scéna Milana Davida obepíná jeviště půlkruhem s tuctem dveří rozdílného tvaru a barvy, z nichž většina je funkční, vstupuje se jimi do domů, za jedněmi je společný záchod. Uprostřed stojící stolek se židlemi představuje kavárnu a domlouvá se tu akce. Marta Roszkopfová oblékla postavy do různorodých kostýmů, dobové jsou jen náznakem. Hudba Ondřeje Švandrlíka udržuje napětí opakováním vtíravého rytmického motivu.

 

Zápletka hry je prostá: Do vlasti se vrací mladý Kallimach se sluhou Syrem, vydává se za lékaře a chce svést vdanou Lukrecii, o jejíž kráse se v Paříži doslechl. Pomoci mu v tom za úplatu slíbí prohnaný Ligur, který pohotově vymyslí léčku na přitroublého Lukreciina manžela Mikulu, ochotného udělat cokoli, jen aby mu žena dala dědice. Ligur podplatí frátera Timoteje, aby přesvědčil Lukrecii podstoupit podivnou léčbu neplodnosti, a získá na svou stranu také její matku Sostratu...

 

MANDRAGORA naízí lákavou příležitost hercům k modelování charakterů a rozvinutí zápletky. V centru dění je Ligur Michala Čapky, mazaný intrikán, který dobře ví, jak využít ostatní ke svému prospěchu. Vše vyřídí ústy, a to doslova, využívá tu svůj způsob projevu (někdy až deformovaným) slovem, výsměšným úšklebkem a gestem. Komediálním projevem se mu vyrovná Josef Kaluža jako doktor práv Mikula, naivní a přitom nabubřelý mluvka. Svou postavu tvaruje zvučným hlasem, přehnanou mimikou, posunky a neohrabanými pohyby. Ziskuchtivý fráter Timotej Vladislava Georgieva důstojnou zbožnost jen předstírá a dovede svatouškovsky zdůvodnit každou nemravnost.

 

Rozcuchaný, rozevlátý, roztoužený a netrpělivý Kallimach Šimona Krupy je posedlý touhou získat Lukrecii za každou cenu. Pánovitě vystupuje vůči svému sluhovi Syrovi, kterého ztělesnil Adam Langer (j.h.) se sebevědomou obratností a drzostí. Koření komedii ovšem dodávají ženské postavy. Zkušená, životem protřelá Sostrata Dany Fialkové (j.h.) se vyzná a dovede vše využít k prospěchu svému i své dcery. Pro Pavlu Dostálovou znamená role Lukrecie úspěšný návrat do Arény. Nejprve nesmlouvavě mravopočestná, po milostné noci rozkvete a smyslnou komikou rozzáří atmosféru na scéně i v hledišti. V závěru přednese životní moudro stejnými verši jako Sostrata na začátku hry.

 

Zábavné perličky do děje vnáší Petr Pěnkava (j.h.) jako hbitý kavárník, který se při obsluze dorozumívá s hosty italskými slovíčky, občas i vtipně vymyšlenými.

 

Půvab hry spočívá v situační komice a nestárnoucích dialozích těžících z charakterů postav a jejich usilování, které je vedeno spíše nectnostmi než ctnostmi, ať už jde o chtíč, chamtivost či snahu něco dosáhnout za všech okolností. Poněkud tvrdé a cynické ponaučení ze hry je to, že jednání lidí je vedeno jejich zájmy a tužbami, a při tom morálka musí jít stranou - i když to třeba někdy není zřejmé, jestliže se to podaří ukrýt pod rouškou počestnosti.

 

Svým stylem a přístupem k hereckému projevu bývá Aréna charakterizována jako ostravský činoherní klub. Lze tvrdit, že nynější inscenace, pojetím se ovšem lišící od legendárního provedení v pražském Činoherním klubu, vychází ve srovnání s ním nadmíru dobře. Už teď je zřejmé, že MANDRAGORA, pojednaná jako komedie mravů, se stane vyhledávanou trvalkou repertoáru.

 

 

Milan Líčka, i-divadlo.cz, blog, 10.4.2019

 

https://www.i-divadlo.cz/blogy/mgl/mandragora-v-arene-leci-nejen-smíchem