2019-04-23

Thomas Bernhard patří k nejhranějším, ale i nejnáročnějším moderním autorům německého jazyka. Řada jeho her byla uvedena v Praze a Brně,  v Ostravě můžeme jeho dílo poznat poprvé právě díky dramaturgii KS Aréna. Hra DIVADELNÍK, jejíž ústřední postavou je principál rodinného zájezdového divadla, byla zvolena se záměrem dát další velkou hereckou příležitost Marku Cisovskému. V překladu Vladimíra Tomeše a úpravě Tomáše Vůjtka ji nastudoval hostující režisér André Hübner-Ochodlo. Premiéra inscenace se uskutečnila 12.ledna.

 

Scéna, kterou si režisér sám navrhl, napovídá expresivní charakter inscenace. Veliká místnost slabě ozářená nouzovými světly je obložena bílými kachličkami s cákanci zaschlé krve, na stěnách visí řeznické háky. Připomíná to víc jatka než hostinský sál, kde se má uskutečnit divadelní představení, ostatně v sousedství je prý prasečinec. Na boku stojí stůl a štafle a vzadu tři figuríny s kostýmy historických postav, vlevo visí obraz führera, později je přinesen další stůl, paraván a bedna s proprietami. Kostýmy Marty Roszkopfové zvýrazňují kontrast společenské úrovně postav, zejména principála a hostinského. Náladu podkresluje temně laděná symfonická hudba Adama Žuchowského.

 

Bernhardův text připomíná volný verš, jsou to stylizované dlouhé věty a souvětí, litanie a lamentace, mísí se v nich vysoké s nízkým, myšlenky se opakují a zauzlují, to všechno pak vyvolává svébytný sarkastický humor. DIVADELNÍK to je nekonečný monolog titulní postavy jménem Bruscon, přerušovaný jen krátkými promluvami hostinského, principálova syna Ferruccia, dcery Sáry a manželky. Bruscon je posedlý divadlem a jeho charakter lépe vystihuje originální název hry Theatermacher, tedy spíš divadelní machr než slavný herec státních scén, jak o sobě prohlašuje. Děj se odehrává v malé rakouské vsi, začíná odpoledne přípravou scény a garderoby, následují zkoušky, posilnění vydatnou polévkou a vrcholí před představením - které se však neuskuteční...

 

Bruscon Marka Cisovského ozdobený blond parukou, zlatem vyšívanou brokátovou kamizolou pod dlouhým černým pláštěm, napoleonským kloboukem a elegantní hůlkou, už příchodem ukazuje, kdo tu bude vládnout. Povýšeně komanduje hostinského a lépe nejedná ani s rodinou, všichni mu musí sloužit, neváhá použít hůl či dát kopanec, vrtošivě střídá nálady, je pánovitý i vemlouvavý, sebechválu střídá sebelítost, žlučovité stížnosti  a urážky. Nutí dceru, aby jej prohlásila za nejlepšího herce všech dob, tvrdí, že jeho hra Kolo dějin, kterou tu chystají předvést, obsahuje všechny komedie, které kdy byly napsány, přitom je plný pochyb nad svým posláním, vždyť "divadlo je perverzita" a přináší "doživotní divadelní žalář". Z Cisovského vyzařuje neutuchající energie, je stále v sebezhlíživém vytržení, nadneseně deklamuje, rozmáchle a prudce gestikuluje, je to suverén, pro něhož ostatní jakoby byli jen obtížný, rušivý hmyz.

 

Na jevišti se střídají jeho spoluhráči. Hostinský Jana Chudého, s řeznickou zástěrou a celý od krve, vypadá jako by si jen odskočil ze zabijačky, je to unavený, přiopilý, neohrabaný silák, co utrousí jen pár slov. Vojtěch Lipina rolí Ferruccia potvrdil svůj tvárný komediální talent, s rukou v sádře se po scéně nešikovně motá, aby horlivě vyplnil otcovy pokyny, Sára Anny Polcrové (j.h.) je příchylná, poslušná, naivní dcera bez talentu. Matka Dany Fialkové (j.h.) rezignovaně a unaveně přihlíží dění, pokašlává a vykonává jen to nezbytné.

 

Expresivní ladění hry zesiluje režisér technickými prostředky. Videokamera stojící na scéně snímá (především) Cisovského, zvětšený obraz promítá na pozadí, aby tím vynikla groteskní přepjatost jeho výrazu. Silný efekt vyvolává projekce laserové stěny pročesávající svisle i kolmo jeviště. Takové zásahy sice nejsou s předlohou tak úplně slučitelné, nicméně ozvláštňují dění a podněcují vnímání diváka, jehož pozornost je utlumena nekonečným monologem.

 

André Hübner-Ochodlo prohlásil, že ten, kdo miluje divadlo, musí hru vidět. Thomas Bernhard v ní totiž dává nahlédnout do útrob divadla, do myšlení a usilování těch, kteří divadlo tvoří - navzdory vnějším či existenčním podmínkám, navzdory vnitřním nejistotám a pochybnostem, zda to všechno snažení nakonec není absurdní. Bernhardovy hry lze interpretovat minimalisticky, kdy slovo potlačuje akci, což ovšem klade značné nároky na udržení pozornosti diváka, příkladem může být Krejčova inscenace hry Minetti v Národním divadle. Anebo naopak s expresivitou třeba až tak přebujelou, jak Hübner-Ochodlo pojal hru DIVADELNÍK. Stejně jako Bruscon je přesvědčen, že divadlo musí provokovat. Ve své inscenaci názorně ukazuje, co je to posedlost divadlem a jak daleko až ta vášeň může zajít. V tom vyjádření je mu víc než zdatným prostředníkem Marek Cisovský, který tu předvádí jeden ze svých vrcholných výkonů.

 

Milan Líčka, i-divadlo, blog, 22.4.2019

 

https://www.i-divadlo.cz/blogy/mgl/divadelnik-nemilosrdne-vladne-v-arene