2019-10-18

KOMIKS A TRANSKY V OSTRAVĚ

 

Tomáš Dianiška již velmi záhy po od absolvování herectví na činoherní katedře pražské DAMU začal zdárně pronikat také do dalších divadelních profesí. Dodnes napsal téměř dvě desítky her a jako režisér vnesl do českého divadla svými převážně autorskými inscenacemi především jistou nenucenost a uvolněnost, tak typickou pro generaci tvůrců dospívajících na přelomu tisíciletí.

 

V sezoně 2018/2019 ho nezávisle na sobě přizvala ke spolupráci dvě ostravská divadla. V Komorní scéně Aréna se Dianiška rozhodl uvést Komiks – hru svého oblíbeného slovenského dramatika Viliama Klimáčka – a vlastně vůbec poprvé v kariéře tak režíroval cizí text. Se souborem Divadla Petra Bezruče záhy na to připravil autorskou inscenaci Transky, body, vteřiny. Během krátké doby tak na ostravských scénách představil dva svým způsobem odlišné póly svého režijního rukopisu.

 

* Komiks Viliama Klimáčka je – dle Dianiškových vzpomínek – vůbec první divadelní hrou, kterou kdy četl a která nesporně a podstatně ovlivnila jeho poetiku. Ač se oba tvůrci generačně míjejí, což se promítá především do preference odlišných námětů, v jejich autorském stylu, pojetí humoru, ale i režijním přístupu nalezneme řadu styčných bodů. Oba velmi často odkazují k rozličným kulturním mýtům i stereotypům, stejně tak nacházejí zalíbení v klišé i pokleslých žánrech, jako jsou zahraniční i české kultovní televizní seriály, sitcomy či právě komiksy. Se smyslem pro detail pak úspěšně budují jakoby z reality věrně odpozorované a divákovi blízké situace, které ale s nadsázkou a parodií narušují různými narážkami, persiflážemi a popkulturními citacemi a budují tak svébytně absurdní obrazy naší skutečnosti. Groteskní optika, nadhled i recese se pak často vhodně odrážejí i ve zpracování vážnějších, někdy i tragických námětů odkazujících zejména k historii 20. století, s níž mají potřebu se i kontroverzně vypořádávat. Určitá míra odlehčení ale neotupuje vážnost pohledu na minulost, jejíž tragikomický obraz v divákovi vzbuzuje – namísto zjednodušujícího zesměšnění – spíše řadu otázek. Tato spřízněnost bezpochyby Dianiškovi usnadnila práci s Klimáčkovým textem, který sám přeložil a v některých momentech i drobně aktualizoval narážkami na jména stávajících či bývalých herců ostravských divadel.

 

Klimáčkův cyklus vznikl z iniciativy Karla Krále, šéfredaktora tohoto časopisu, kde v roce 2003 vycházely na pokračování samostatné epizody s názvy Tunel, Péčko, Manga, Skúška, Prehánky a Rodina. Režisér pak – prostřednictvím postavy průvodce – neurotického baviče, jehož výstupy končí vždy fiaskem – všech šest žánrově odlišných mikrokomedií propojil v jeden celek, který v závěrečné části vygraduje v nečekané pointy jednotlivých příběhů a výrazněji se objasní i méně motivované či nejasné situace epizod předchozích. Vznikl tak svérázný obraz bláznivého světa, v němž na první pohled obyčejní hrdinové překvapivě snadno přiznávají svou abnormálnost, kterou ale považují za zcela přirozenou. Tento rozpor se stává zdrojem napětí a obnažuje absurditu našich životů. Dianiška pak nepřímo poukazuje i na to, jak bezbřehá svoboda může ovlivňovat a posouvat tradiční hodnoty. A je jasné, že v takovém kontextu je namístě právě otázka „Máte už svého psychiatra?“, s níž se tvůrci obracejí přímo k divákům, aby si oni sami určili, kudy v jejich životech vlastně vede hranice mezi normálností a vyšinutostí.[1])

 

Proměny prostředí zajímavě vyřešil scénograf Jan Tereba, který do středu malého jeviště Arény umístil otáčivou scénu na kolečkách. Stěny objektu, který má v půdorysu tvar nepravidelného mnohoúhelníku, po otočení, nasvícení a drobných úpravách slouží jako dějiště jednotlivých epizod. Ať již je to náznak luxusního bytu s replikou obrazu Roye Lichtensteina (Tunel), reklamní plocha kdesi na parkovišti u multikina ozdobená billboardem k Hitchcockovu hororu Ptáci (Zkouška), či průhledy do domácností jednotlivých hrdinů (Péčko, Přeháňky, Rodina), do kterých diváci spolu s nimi pronikají jako do jejich podvědomí. Využit je i prostor kolem objektu, stejně jako ochoz nad jevištěm, který pro své výstupy využívá především šílený psychiatr. Jejich střídání pak rytmicky odměřuje dramatická hudba Sebastiana Langa i ostré světelné změny.

 

Největší důraz ale Dianiška přeci jen klade na hereckou akci se snahou dokonale načasovat jednotlivé gagy a jejich pointy. K dobrému výsledku přispívá i generační blízkost režiséra a většiny herců. Šest aktérů pak postupně ztvárňuje vždy několik rolí. K charakteristice postav zásadní měrou přispívají i kostýmy Lenky Odvárkové, vhodně vystihující jednotlivé typy, zatímco záměrně naddimenzované komické paruky je posouvají spíše do polohy komiksových karikatur.

 

Možnost převtělovat se do značně odlišných postav si zjevně nejvíce vychutnávají Zuzana Truplová a Šimon Krupa, kteří se společně objeví hned ve třech výstupech. Ze suverénních, dobře zajištěných, ale nudících se manželů rozmařile toužících po netradičním zážitku klinické smrti v úvodní části Tunel se v Péčku s lehkostí promění v kontrastně zoufalý, tragikomicky přihlouplý pár, který se chce – zcela absurdně – se svou všedností a autentickou asexuálností prosadit ve světě porna. Společně se všemi ostatními herci se potkají ještě v závěrečné duchařské epizodě Rodina – psychoanalytické hříčce o zabíjení vlastních přeludů, které člověka ovládají. Také Vojtěch Lipina úspěšně osciluje mezi racionálně uvažujícím lékařem v úvodní a závěrečné části a až démonicky expresivně bláznivým psychiatrem v epizodě Manga, který na sebe v přednášce „Komiks jako prvotní příčina schizofrenie“ strhává pozornost neurotickou dikcí a gesty, v nichž snoubí to nejbizarnější z hereckého projevu Rowana Atkinsona a Felixe Holzmanna. Služebně nejmladší herci Jan Chudý a Kristýna Krajíčková pak v drsnějším, tarantinovsky laděném příběhu Zkouška zosobňují dvojici teenagerů, jejichž naivita kontrastuje se zlým úmyslem – pod vlivem sledování zjevně akčních filmů se chystají zbít bezbranného člověka. Jejich rozhodnutí ale není v rámci výstupu příliš dobře motivováno a celá epizoda tak vyznívá poněkud do prázdna. Krajíčkovou po odchodu na rodičovskou dovolenou nahradila hostující Anna Polcrová, která ale působí výrazněji žensky a nepostihuje tak patřičný kontrast dětskosti a krutosti.

 

Vynikající – nejen činoherní, ale především pěvecký – výkon podávají Tereza Cisovská s Janem Chudým v části Přeháňky, která je nejen parodií na operu, ale obsahuje i faustovský motiv upsání duše ďáblu, kdy je hrdinka ochotna obětovat cokoli, aby se dostala na televizní obrazovku. Herci všeobecně velmi dobře zvládají ostré přechody od „psychologické“ prožívání k parodii a zcizujícímu vystupování z rolí, které patřičně graduje v samotném závěru.

 

Ostravský Komiks jistě nechce přinášet nějaká přelomová umělecká poselství. Naopak, do dramaturgie Komorní scény Aréna byl začleněn pro odlehčení náročnějšího repertoáru. V každém případě ale Tomáš Dianiška diváky nenápadně upozorňuje na to, v jak vyšinutém světě žijeme.?

 

* Na konci ledna 2019 se pak „u Bezručů“ uskutečnila premiéra Dianiškovy autorské inscenace Transky, body, vteřiny. Dianiška zde svou pozornost soustředil na velmi zajímavý a donedávna zapomenutý životní příběh české prvorepublikové sportovní hvězdy – atletky Zdeny Koubkové, která v roce 1934 vytvořila světový rekord v běhu na 800 metrů a stala ve své době naší mezinárodně nejuznávanější sportovkyní. Její kariéra by se určitě i nadále vyvíjela nadějně, kdyby jí lékaři oficiálně nepotvrdili, že je intersexuálem, tedy člověkem s nejednoznačně určeným pohlavím. Fascinující osud Dianiška zasadil do kontextu meziválečné éry s důrazem na třicátá léta, kdy se pod vlivem sílícího nacismu začínaly extrémně vyhrocovat postoje vůči lidem, kteří se výrazněji vymykali. Díky tomu se do popředí dostalo téma vyobcování člověka silnou většinou kvůli jeho jinakosti, s níž se sám těžko vyrovnává, ale ještě hůře se k ní staví jeho okolí. A právě případ české rekordwoman – jak byla Zdenka Koubková přezdívána – působí zvláště silně i v dnešní době, ve které snadno vzplane jakákoli nenávist, jako varování před netolerancí, předsudky i totalitou.

Tomáš Dianiška se námětově k příběhu konkrétní osobnosti (nejen) naší historie neobrátil poprvé. A i v dalších případech volil postavy, které kvůli své výrazné odlišnosti prožívaly fatální konflikty s většinovou společností. Takový je např. osud geniálního anglického matematika Alana Turinga, pronásledovaného pro jeho homosexualitu, který Dianiška zpracoval ve hře Přísně tajné: Hrubá nemravnost. V Mlčení bobříků se zase vydal po stopách v padesátých letech perzekuované skautské vedoucí Bedřišky Synkové, jejíž portrét se dostal na rubovou stranu československé jednokorunové mince.[2]) Reálný příběh je také základem Dianiškova zatím posledního titulu Bezruký Frantík, pojednávajícím o tělesně postiženém spisovateli Františkovi Filipovi, který se nohama naučil nejen psát, ale třeba i řídit auto. Historická fakta jsou pro Dianišku ale většinou jen jakýmsi odrazovým můstkem pro vlastní invenci. I v Transkách funguje propojení humoru s vážnou rovinou, nicméně Dianiškova jindy tak silná ironie se neprojevuje až tak extrémně. Výraznější prostor dostane humor hlavně v úvodní části inscenace, kdy je divák baven téměř cimrmanovskými fóry, např. v momentě, kdy se malá Zdena honí s dětmi, mezi něž se zaplete chlapec, kterého nikdo nemůže doběhnout a jenž mimochodem prohlásí, že je se jmenuje Emil Zátopek a že v místě zrovna pobývá na prázdninách. Tento humor slouží také jako zcizující prvek s cílem odpatetizovat příběh. Obecně v titulu ale převažuje spíše pesimističtější nálada, která koresponduje s hrdinčiným rozhodnutím vzdát se kariéry a hledat svou sexuální identitu.

Děj mapuje jak značné množství rozmanitých událostí ze života Zdeny Koubkové, zároveň postihuje měnící se klima meziválečné doby, s čímž si poměrně zdařile poradila výtvarnice Lenka Odvárková. Využila celé jeviště i část pod ním, která zasahuje do diváků, kam umístila symbolickou běžeckou dráhu i mikropodium – místo pro interview hrdinky s novinářkou, zjevně její byt, symbolicky nepříliš vzdálený místu závodů. Jeviště pak slouží jako prostor dětských dovádění i tréninkových zápolení a kromě typických plechových šatních skříněk se tu nachází také prosklený box, využitý nejen jako výstavní prostor pro poháry a medaile hrdinky, ale zároveň i jako krám židovského obchodníka, oběť antisemitismu. Atmosféru pak umocňuje i volba vhodných dobových kostýmů.

Ústřední postavu ztvárňuje mladičký a skvěle typově zvolený Jakub Burýšekherec menšího vzrůstu s chlapeckým obličejem jemných rysů, který ale zároveň disponuje vypracovanou, atletickou postavou jako stvořenou pro zobrazení jeho hrdinky. V každém případě si s jejím neustálým oscilováním mezi mužským a ženským světem velmi dobře poradil. V úvodních momentech, kdy se – otočen zády k publiku – začíná zpovídat novinářce, je oblečený do ženských šatů a jemná gesta jeho rukou naznačují, že před námi do křesla musí usednout skutečná dáma. Nápodoba ovšem ani v náznaku nepůsobí parodicky. Následně ve své niterné zpovědi prochází od dětství ke sportovní kariéře hrdinky, pro kterou se běh stává největším štěstím i velkým osvobozením, což se mu daří ztvárňovat s čistou spontaneitou. Scény tréninků jsou vyplněny náročnou fyzickou akcí, kterou herec opět bez potíží zvládá, stejně jako složitý dramatický přerod, když si uvědomí, že se jeho postava v ženském těle necítí dobře. Silně v tomto ohledu vyznívá scéna intimní výpovědi, kdy Burýšek využívá mikroport s efektem jemného echa a modulace jeho hlasu působí tak neuvěřitelně žensky, že divák chvílemi až zapochybuje, zda není použit dabing. Mimořádný je i jeho závěrečný výstup – až muzikálově pojaté číslo operace hrdinky na muže, kdy herec suverénně odezpívá píseň Creep britské kapely Radiohead, jejíž text a zejména pak refrén se slovy „But I'm a creep/ I'm a weirdo/ What the hell am I doing here?/ I don't belong here“[3]) lze vnímat jako výstižnou metaforu rozpolcenosti ústřední postavy. Jakub Burýšek podává jeden z nejlepších a nejpropracovanějších výkonů za celou dobu svého působení u Bezručů.

Ostatní herci tvoří kompaktní ansámbl, navíc se musí i oni vypořádat vždy s několika rolemi. Podstatněji ale zaujmou zejména představitelky dalších ženských postav, zejména Pavla Gajdošíková jako hrdinčina starostlivá maminka, ale i zcela odlišně pojatá svůdná atletka, která se Zdenkou koketuje, protože si ji splete s mužem. Herečce se podařilo dobře zachytit přerod své postavy až k nesympatické bestii, která napřed nenávidí a šikanuje Židy a posléze i Zdenku. Vedle ní zaujala ještě zejména Markéta Matulová, a to především ztvárněním empatické novinářky.

 

Viliam Klimáček: Komiks, režie a překlad Tomáš Dianiška, scéna Jan Tereba, kostýmy Lenka Odvárková, hudba Sebastian Lang, choreografie Šárka Fülep Bočková, dramaturgie Tomáš Vůjtek, Komorní scéna Aréna, premiéra 27.10.2018 (psáno z premiéry a reprízy 10.6.2019)

 

T.Dianiška: Transky, body, vteřiny, režie T.Dianiška, výprava L.Odvárková, hudba Matej Štesko a výběr, dramaturgie Kateřina Menclerová a David Košťák, Divadlo Petra Bezruče, premiéra 25.1.2019 (psáno z premiéry a reprízy 31.5.2019)

 

[1]) poznámka redakce: o Klimáčkově autorské inscenaci nazvané Komiks (Už máte svojho psychiatra?) – 6 mikrodrám o duševnom zdraví Made in Slovakia 2003 psala v SADu 5/2004 Martina Ulmanová (Slovenské příběhy obyčejného šílenství)

[2]) poznámka redakce: hru vydal SAD v čísle 4/2016.

[3]) volně česky: „Já jsem přece zrůdička/ Jsem divnej/ Co tu vlastně vůbec dělám/ Nepatřím sem“

 

Pavla Bergmannová, SAD