2019-05-30

V záplavě květnových a červnových festivalů stíhám sledovat hlavně ty, jež zůstávají věrné divadlu. Mnohé se stávají multižánrovými, což v naší povrchní době některým stačí -pánbů zaplať, že některé lidi ještě aspoň zvedají od tabletů a od mobilů. Jiné docela bezostyšně přebírají termíny přehlídek, které tady byly před nimi.

Proto nepřestanu jezdit na Setkání / Stretnutie do Zlína, tam také proto, že kontaktů se slovenským divadlem spíš ubývá, a do kalendáře se mně těžko kdy vejde olomoucká Flóra. Stejně tak mám návyk na Dream Factory v Ostravě. Pro neunavitelnost jeho ředitele Tomáše Suchánka, který dokáže sjezdit Česko křížem krážem a vybrat kvalitativní špičky nebo aspoň téma.

 

Ve štítu Dianiška

Tovární snění patří k mladším festivalům, ročník 2019 nese číslo jedenáct. Je důležité, aby každá přehlídka měla své kmotry, patrony, nebo aspoň uměleckou záštitu. Letošní se koná pod křídly Terezy Dočkalové a Tomáše Dianišky, hereckých osobností Divadla roku 2018 – Pod Palmovkou. Má v Ostravě nejen proto několik inscenací, a mnohé i režíroval.

A aby ho na Dream Factory nebylo málo, také dvě severomoravská divadla se mohou pochlubit Dianiškovými kousky. Divadlo Petra Bezruče představilo v Ostravské sekci přehlídky jeho režii Komiksu Viliama Klimáčka v Komorní scéně Aréna, Divadlo Petra Bezruče autorskou inscenaci Transky, body, vteřiny.

Takže Palmovka a Dianiška jako mucholapka na diváky. Hned v úvodním dnu Dream Factory (od 29. května do 3. června) byly na programu jeho palmovácké hry Poslední důvod proč se nezabít a Pusťte Donnu k maturitě!, obě v režii F. X. Kolby. A navíc v Aréně zmíněný Komiks.

Pozoruhodné složení publika vykazuje Dream Factory. Mladí, mladí, a k tomu sem tam i diváci střední generace a pár staříků, většinou kritiků. Velkou devizou je nepodbízivost dramaturgie. Ano do Domu kultury města Ostravy je třeba přivézt tzv. divácké inscenace, ale v neoddiskutovatelné kvalitě.

Zcela nenápadně se z množiny divadel a jejich inscenací uváděných hlavně o víkendu v originálních prostorách Národní kulturní památky Dolu Hlubina vylupují i závažné programové linie Dream Factory: Vedle Dianiškových Hrubých nemravností jsou to třeba čtyři příspěvky a navíc debata linie Jak chutná moc a velká skupina inscenací V lepší společnosti, míněno spíš ve smyslu „hoch“ než „polepšené“.

Druhou herně nejpočetněji zastoupenou scénou jsou Městská divadla pražská, jehož nové vedení se může pochlubit na jarních přehlídkách (Divadelní svět Brno a právě Dream Factory) prvními dobrými výsledky umělecké práce.

 

Uhranutí z Klimáčkova Komiksu

Od exponovaných politických i lokálních témat s vrcholem volné trilogie Tomáše Vůjtka a Ivana Krejčího (S nadějí, i bez ní aneb Milovali jsme Sovětský svaz, a zároveň jsme se ho báli, Slyšení a Smíření) potřebuje si Komorní scéna Aréna nejspíš trochu vydechnout. A tak hraje od října Komiks velkého Čechoslováka Viliama Klimáčka (*1958).

Nebudu vypočítávat, kolik už má ve vitrínách českých Cen Alfreda Radoka nebo slovenských Dosek. Jisté je, že k napsání divadelního Komiksu ho kdysi dávno vyzval šéfredaktor Světa a divadla Karel Král. Jednotlivými epizodami žánrově různorodých mikrokomedií živil všech šest čísel revue roku 2003. Ještě v témže roce poslední část Komiksu měla premiéru kdesi na letním festivalu v Itálii, a všech šest srdceryvných příběhů v Klimáčkově bratislavském GUnaGU.

Nebyl by to Viliam, který počtem dramat dohání už svého slavnějšího alžbětinského jmenovce, zběh z profese kardiologa (až tak se zamiloval do divadla), aby ze šesti absurdních příběhů obydlených frustrovanými současníky, kteří do jednoho nakonec skončí v péči psychiatra, nestvořil žánrově rozdílné obrázky, z jejichž spojení se vyloupne jako vždy ironická, místy až sarkastická mozaika doby.

Ti dva z Tunelu (Šimon Krupa a Zuzana Truplová) už na světě zažili všechno. Všude byli, trochu se nudí, protože nemají ani děti a tak touží prožít ještě – klinickou smrt, kterou jim má zprostředkovat lékař pohotovostní služby (Vojtěch Lipina). - Stejní herci jako jiná manželská dvojice v části Péčko, bez Lipiny, zato s dcerou (Anna Polcrová j. h.), natáčí domácí porno, protože se na tom dá zbohatnout, jenže způsobem skoro stejným, jako když polointeligentní Češi promlouvají do velké politiky tím, že volí Okamuru.

Následuje Lipinovo sólo. V Manga (komiks v zemi vycházejícího slunce) jeho stárnoucí japonský psychiatr přednáší na téma Komiks jako prvotní příčina schizofrenie. Tou začínají být postižení dva postpuberťáci (Polcrová j. h., Jan Chudý) ve Zkoušce. Konzumenti céčkových filmů, jež provázejí jejich první vzájemné erotické vzněty, připravují podle návodů v nich loupež. Něžnější z nich si jde nebojácnost, tvrdost a sílu vyzkoušet na bezdomovci a na muži přivydělávajícím si v podchodu metra prodejem medové produkce vlastního včelstva.

 

Hrozí zbláznění

V opeře Přeháňky mladá žena surfuje po televizních kanálech, až k ní z obrazovky sestoupí superman Aaron Black (Chudý) a slíbí ji splnit jakékoliv přání. A ta nebohá (Tereza Cisovská) si přeje stát se hvězdou nějakého TV seriálu. Black to trochu hodí do „outu“. Učiní ji na věčné časy – rosničkou předpovídající počasí.

V Rodině se sejdou všichni v nadreálné vizi nenormálního rodinného společenství, včetně onoho prodejce medu. Kdo je živý, a kdo existuje pouze v představách, kdo koho zavraždí a čemu uteče, to už prozradit možné není. Je to zkrátka rébus i pro lékaře duší. A Klimáček to všechno napsat umí!

Rodem také Slovák Dianiška absurdity režijně zpracoval po duchu autorových společenských vizí a přímo na tělo naší epoše končícího liberalismu a demokracie ve jménu šílených populisticky nacionálních vizí senilního, zkorumpovaného a prolhaného světa současných vládců a jejich poskoků. Na Komiksu se všichni znamenitě baví, jakmile ale o něm kdokoli začne přemýšlet, může se zbláznit taky.

 

Komorní scéna Aréna Ostrava – Viliam Klimáček: Komiks. Překlad a režie Tomáš Dianiška, dramaturgie Tomáš Vůjtek, scéna Jan Tereba, kostýmy Lenka Odvárková, hudba Sebastian Lang, choreografie Šárka Fülep Bočková. Premiéra 27. října 2018, psáno z reprízy 29. května 2019 na festivalu Dream Factory.

Hodnocení 70%

J. P. Kříž